Kdyz jsem rano vylezla ze stanu,gaz spadla mi brada - vecer jsme vubec netusili, ze nas obklopuji mohutne spicate a na vrscich zasnezene kopce, zejmena na druhe strane jezera Wakatipu, na jehoz brehu jsme stanovali! Byl to neuveritelny pohled, i kdyz se vsude valely sedive mraky a kazdou chvili kus vyhledu zahalily. Notnou chvili jsem pak stala na brehu a divala se, nez jsem si uvedomila, ze je mi zima a oziraji me ty vsudypritomne protivne sandflies:).
Pri snidani dorazil DOC ranger vybrat poplatky za kempovani (tento DOC kemp, zatim jako jediny, co jsme potkali, nemel tptiz 'self registration'). Byl to takovy upovidany dedula, dali jsme se na chvili do reci a povedeli mu o svych planech projit Caples a Routeburn treky. Trochu se zarazil a rikal, ze nas nechce odradit, ale at jsme opatrni, ze v tuhle rocni dobu to muze byt nebezpecne, ze pocasi tady je na jare neuveritelne nevyzpytatelne a opravdu hodne tu prsi; behem hodiny se muzou hladiny rek zvednout i o metr. A ze tyto reky budeme muset prekracovat. Dodal pak navod, jak brodit reku, je-li hladina vysoka. Na zaver nam pak dal tip na par jednodennich vyletu, kdybychom si to pry jeste rozmysleli:). My jsme si to rozmyslet nechteli, ale trochu nas znepokojil, tak jsme se rozhodli zajit jeste do DOC centra v Queenstownu.
Pomalu jsme tedy sbalili a vyrazili do 'mesta adrenalinu', jak se Queenstownu rika. Prave na tomto miste vymysleli a poprve vyzkouseli bungeejumping:). Chvili jsme courali centrem, mesto je to docela sympaticke, zije to tu, ma takovy vice evropsky charakter a hlavne nadherne okoli - jezero Wakatipu vyrezane kdysi ledovcem mezi strmymi kopci. Zabloudili jsme do par outdoorovych a obchodu - chtela jsem koupit novy varic, nasli jsme jenden za 35$, tj. neuveritelne dobrou cenu, ale nejak mi nefungovala kreditka:(. Z novozelandskych penez jsme brat nechteli, takze jsme odesli bez varice (chyba!). V Subway jsme si po dlouhe dobe dali vyborny obed a natrefili pak na DOC. Sli jsme se tedy jeste jednou poptat na podminky na trecich Caples a Routeburn a slecna na nas zacala po chvili mluvit cesky! No to byl vazne sok:). Horsi pak bylo, co nam rekla - na Routeburn rozhodne nechodte, hrozi tam laviny a nekolik pristich dnu ma silne prset a snezit a podminky se tak jeste zhorsi. Neee! To jsme vazne slyset nechteli! Chvili jsme tam s ni diskutovali o moznostech a rizikach a nakonec zklamani odesli. Docela nam to zkazilo naladu:(. Navic tu byl jeste problem s prepravnou na zacatek a z konce trasy. Prestoze diky spojeni techto 2 treku bychom se vratili alespon do stejne oblasti, konec a zacatek jsou od sebe vzdalene asi 40km. Doufali jsme v nejaky shuttle bus, ale zjistili jsme, ze pravidelne jezdi jen v lete. V tuhle rocni dobu bychom si museli zaplatit soukromy a vyslo by to na neuveritelne penize (asi 400$!!!). Vsechno se to tak komplikovalo, ze jsem uplne ztratila chut nekam vyrazet:/. Rozhodli jsme se prejet do 44km vzdaleneho Glenorchy, zakladny pro nekolik treku v okoli, vcetne tech nasich, a tam naplanovat, co dal. Cesta do Glenorchy vede kolem jezera a kdyz neridite, muzete se hodinu kochat a neomrzi vas to:). V Glenorchy jsme jeste chvili spekulovali a diskutovali s pani v mistim obchode-infocentru a nakonec se rozhodli i pres vylozenou neprizen pocasi (predpoved slibovala silne deste, snih, bourky a vichrice) absolvovat teky Caples a Greenstone. Ten nejkrasnejsi - Routeburn - jsme vzhledem k lavinam vzdali:(. Vazne nas to stvalo, ale nehodlali jsme odjet s prazdnou. Jeste zbyvalo poresit, jak se dostat k vychozimu bodu treku. Tyto dva sice tvori kolecko, tedy zacinaji a konci na stejnem miste, ale pristupova cesta je ponekud narocna pro auta s nahonem na 2 kola. Rozhodli jsme se tedy auto zitra nechat v Kinloch a dojit zbyvajicich asi 11km po svych.
Ubytovali jsme se v mistnim kempu, pripravili se na zitrek a trochu se zrelaxovali vinem a cokoladou:).
Pri snidani dorazil DOC ranger vybrat poplatky za kempovani (tento DOC kemp, zatim jako jediny, co jsme potkali, nemel tptiz 'self registration'). Byl to takovy upovidany dedula, dali jsme se na chvili do reci a povedeli mu o svych planech projit Caples a Routeburn treky. Trochu se zarazil a rikal, ze nas nechce odradit, ale at jsme opatrni, ze v tuhle rocni dobu to muze byt nebezpecne, ze pocasi tady je na jare neuveritelne nevyzpytatelne a opravdu hodne tu prsi; behem hodiny se muzou hladiny rek zvednout i o metr. A ze tyto reky budeme muset prekracovat. Dodal pak navod, jak brodit reku, je-li hladina vysoka. Na zaver nam pak dal tip na par jednodennich vyletu, kdybychom si to pry jeste rozmysleli:). My jsme si to rozmyslet nechteli, ale trochu nas znepokojil, tak jsme se rozhodli zajit jeste do DOC centra v Queenstownu.
Pomalu jsme tedy sbalili a vyrazili do 'mesta adrenalinu', jak se Queenstownu rika. Prave na tomto miste vymysleli a poprve vyzkouseli bungeejumping:). Chvili jsme courali centrem, mesto je to docela sympaticke, zije to tu, ma takovy vice evropsky charakter a hlavne nadherne okoli - jezero Wakatipu vyrezane kdysi ledovcem mezi strmymi kopci. Zabloudili jsme do par outdoorovych a obchodu - chtela jsem koupit novy varic, nasli jsme jenden za 35$, tj. neuveritelne dobrou cenu, ale nejak mi nefungovala kreditka:(. Z novozelandskych penez jsme brat nechteli, takze jsme odesli bez varice (chyba!). V Subway jsme si po dlouhe dobe dali vyborny obed a natrefili pak na DOC. Sli jsme se tedy jeste jednou poptat na podminky na trecich Caples a Routeburn a slecna na nas zacala po chvili mluvit cesky! No to byl vazne sok:). Horsi pak bylo, co nam rekla - na Routeburn rozhodne nechodte, hrozi tam laviny a nekolik pristich dnu ma silne prset a snezit a podminky se tak jeste zhorsi. Neee! To jsme vazne slyset nechteli! Chvili jsme tam s ni diskutovali o moznostech a rizikach a nakonec zklamani odesli. Docela nam to zkazilo naladu:(. Navic tu byl jeste problem s prepravnou na zacatek a z konce trasy. Prestoze diky spojeni techto 2 treku bychom se vratili alespon do stejne oblasti, konec a zacatek jsou od sebe vzdalene asi 40km. Doufali jsme v nejaky shuttle bus, ale zjistili jsme, ze pravidelne jezdi jen v lete. V tuhle rocni dobu bychom si museli zaplatit soukromy a vyslo by to na neuveritelne penize (asi 400$!!!). Vsechno se to tak komplikovalo, ze jsem uplne ztratila chut nekam vyrazet:/. Rozhodli jsme se prejet do 44km vzdaleneho Glenorchy, zakladny pro nekolik treku v okoli, vcetne tech nasich, a tam naplanovat, co dal. Cesta do Glenorchy vede kolem jezera a kdyz neridite, muzete se hodinu kochat a neomrzi vas to:). V Glenorchy jsme jeste chvili spekulovali a diskutovali s pani v mistim obchode-infocentru a nakonec se rozhodli i pres vylozenou neprizen pocasi (predpoved slibovala silne deste, snih, bourky a vichrice) absolvovat teky Caples a Greenstone. Ten nejkrasnejsi - Routeburn - jsme vzhledem k lavinam vzdali:(. Vazne nas to stvalo, ale nehodlali jsme odjet s prazdnou. Jeste zbyvalo poresit, jak se dostat k vychozimu bodu treku. Tyto dva sice tvori kolecko, tedy zacinaji a konci na stejnem miste, ale pristupova cesta je ponekud narocna pro auta s nahonem na 2 kola. Rozhodli jsme se tedy auto zitra nechat v Kinloch a dojit zbyvajicich asi 11km po svych.
Ubytovali jsme se v mistnim kempu, pripravili se na zitrek a trochu se zrelaxovali vinem a cokoladou:).
Žádné komentáře:
Okomentovat