úterý 22. května 2012
pondělí 21. května 2012
Shaky shaky
Tak vcera (20/5/2012) to tu s nami poradne zatraslo! Tak si lezim v posteli, ctu si a najednou se cely dum otrasa. To uz se teda s tramvaji splest nedalo!:) Docela neprijemny pocit... Ale zvlastni je, ze v tu chvili sem se nebala, nejak jsem dokazala zustat uplne klidna. Prislo to az pak:). Ale vubec nic se nestalo, jen proste nejsme na neco takoveho zvykli. A uvedomite si v tu chvili, jak jste proti te sile bezmocni. Nezbyva, nez cekat. Otresy se pak jeste nekolikrat opakovaly, uz ale mnohem slabsi. Ale pry to tu neni zas az tak bezne... Posledni 2 mesice byl pry klid:).
Co jinak noveho? V sobotu (19/5/2912) jsme absolvovali nakup pracovnich bot. Sehnat pracovni bezpecnostni boty na moji detskou nohu byl docela orisek. Nakonec nejake mam, jsou sice trochu vetsi, ale na noze drzi, do tovarny me pusti:)).
Dnes (21/5/2012) jsme byli prvni den v praci. No reknu vam ze prace u pasu je nenahraditelna zkusenost:D. No ne, fakt je, ze by si to asi kazdy mel zkusit... Je to... hrozna nuda:). Delame v tovarne na cistici prostredky na hajzliky (jak se mi zastesklo po hroznech!). Ja jsem nejdriv pul dne rovnala nahradni naplne do takovych tech vonitek do misy (nevim, jestli se tomu nejak rika:)) do plastovych obalu, ktere prede mnou ujizdely na pasu, kluk naproti mne pridaval drzatka, pak k tomu stroj pritavil papir, jedna pani kontrolovala dokonalost obalu, dalsi rovnala do krabic a posilala skrze lepicku a posledni razitkovala a skladala krabice:). To byla hodne pohodovka. Ale odpoledne me odvolali na lepeni, stitkovani a skladani krabic a to uz byla celkem makacka. Krabice mi prijela plna, ale otevrena, musela jsem ji slozit, zalepit paskou, opatrit stitkem a pak je podle presneho vzoru skladat na paletu. Samozrejme se to nedalo stihat... Obcas nekdo pribehl a pomohl mi zbavit se krabicoveho oblezeni. Chvilema jsem makala fakt jak blazen. Nastesti se jim ten pas kazdou chvili rozbil, tak byly casto pauzy:). Po sichtel me pekne bolela ruka, ale jinak se to dalo. Tohle zvladnu:).
Co se tyce bydleni, tak jsme zkrachovali... Doslova:). Nasli jsme sice idealni misto - pokoj s vlastni koupelnou a zachodem a neomezenym internetem za 230$ tydne, na peknem miste kousek od centra, ale majitelka chtela 3tydenni zalohu, kterou bychom se upsali na minimalne 3mesicni pobyt. To sice v planu mame... Ale na zalohu by padly vsechny nase penize a vyplata doraci az pristi ctvrtek... Takze na to zkratka nemame:). Zustali jsme v backpackeru, akorat se prestehovali do levnejsiho 8miluzkoveho pokoje. Neni to tu spatne a lidi jsou celkem fajn, tak nam to ani tolik nevadi. Prave jsme se seznamili s Francouzskou Charline, ktera si tu sehnala praci jako ski instruktor - dream job!:)
No a to je asi tak vse, co se tady ted deje:). Jo, malem bych zapomnela! Uz mame nove letenky! SA nejdriv delala trochu problemy a chtela po nas za zmenu 13tis Kc, ale nakonec jsme si to vyjasnili a zmena skutecne probehla zdarma. Odletame 4/11 do HongKongu, kde zustaneme 4 dny. Definitivni navrat do CR uz je tedy znam - 9/11/2012:)).
čtvrtek 17. května 2012
Trese se
Tak jsme pry zazili zemetreseni:). No ne ze by se nechvelo, chvelo se, ale byl to asi takovy pocit, jako kdyz vam pod okny projede salina. A za rok v prizemnim pokojiku na Veveri jsem prestala podobne otresy uplne vnimat:D. Takze kdyz mi Mrrca povida, ze je zemetreseni, tak jsem mu neverila a pricitala otresy necemu velkemu, co kolem nas projelo. Az pak mi doslo, ze jsme na pesi zone a ze saliny tady vlastne vubec nejsou:). Bylo to jen velmi slabe zachveni, lide kolem se vubec nepozastavili, nedali nic znat, nicmene, jak jsme pozdeji slyseli z ust mistnich, vsichni tak lhostejni nezustali. Navstivili jsme totiz antikvariat kousek od hostelu a protoze jsme se tam prehrabali hodne dlouho, pani s nami navazala rec. Zjistili jsme, ze vytezek z prodanych knih jde na likvidaci nasledku zemetreseni a pani nam tak trochu umoznila nahlednout do pocitu mistnich. A dekovala nam, ze i pres to, jak to tu dnes vypada, jsme prijeli a chceme zustat:). A prave ona nam povedela o tom, ze i toto slabe zemetreseni vyvolalo paniku treba ve skolach. Ze lide, hlavne deti, jsou vystraseni, stale v soku. Asi to musi byt hodne tezke... Krome toho nam dala spoustu uzitecnych informaci, treba kde za 2hod prace tydne dostaneme zdarma organickou zeleninu. A k nasemu malemu zdeseni volala nejakemu chlapikovi, strazci parku asi, ze k nemu musime prijet a at nas ubytuje:D. A nakonec nam dala 2 vybrane knihy zadarmo. Mistni nas stale prekvapuji...
Taky se nam snad podarilo sehnat praci. Mrrca uz ma prvni sichtu za sebou - vcera od 3 do 3 pracoval v cokoladovne:). Chteli jenom kluka a asi dobre, pry to byla fakt drina... No a od pondeli bychom meli nastoupit u pasu v nejake tovarne s mydly a sampony. Tak jsme zvedavi.
Jinak se tu nic moc zajimaveho nedeje. Hledame nejake bydleni, dnes se jedeme na neco podivat, snad brzy sezeneme pokojik:).
pondělí 14. května 2012
Presun do Christchurch
13/5/2012
Preci jen jsme v Hanmer Springs zustali jeste jeden den, abychom zkusili obejit mistni kavarny, restaurace a hotely a poptali se na praci. Jenze nase odhodlani skoncilo v podstate pred prvni restauraci:). Mrrca totiz do zadne restaurace ani kavarny nechtel. Tak jsme omezili hledani na hotely. Ale uz u prvniho hotelu mi bylo jasne, ze Mrrca nechce ani do hotelu:). Vkrocit na uzemi hotelu znamenalo obrnit se proti presvedcovani, ze je to vlastne uplne zbytecne a ze v Christchurch bude urcite lepsi prace:). Takze jsme zkusili asi jen 4 hotely a lazne. Neuspesne. Alespon zatim.
Den jsme ale vylepsili vynikajicim hovezim steakem na lavovem grilu:). Ja ho mela zadarmo za vcerejsi sichtu a Mrrca si nacpal pupek diky Anete za zamestnanecke ceny. No bylo to zkratka neuveritelne vynikajici. Takhle jsme se tu rozhodne jeste nenajedli. Mnam!!!
14/5/2012
Presunuli jsme se do Christchurch. Do centra jsme zatim jen nahledli, ale asi ano neni moc co jineho videt... V podstate cele centrum je uzavrene, ohrazene vysokymi barierami. Nevim, co presne se s domy v teto 'Red Zone' bude dit, ale pravdepodobne se vsechny (i ty, co stoji) z duvodu narusene statiky budou demolovat nebo nejak prestavovat. Pusobi to... Hrozive. Opustene. Jak kdyz na vam v betonovem podchodu studeny vitr vmete prach do oci. Nedokazu si predstavit, jake to behem a v zapeti po zemetreseni muselo byt. Uz je to snad 2 roky a cele centrum je nepouzitelne, prazdne, nebezpecne... Nebylo mi z toho moc dobre. Ale je tu jedna ulice, ktere je uplnym azylem - vybudovali si tu takove provizorni mini centrum z kontejneru. Je to barevne, ucelove, vesele a verim, ze pro mistni opravdu dulezite.
Dalo nam docela zabrat, nez jsme nasli informacni centrum, ale na treti pokus jsme byli uspesni. Ochotna pani nam opet zavolala do hostelu a nasla ten nejlevnejsi ve ctvrti New Brighton. Je to sice daleko od centra, ale v tomto pripade asi neni ani o co stat. Zaplatili jsme si rovnou tyden, abychom dostali slevu. Je to tu fajn, kazdy jsme dostali 60MB internetu zdarma a zdarma jsou take snidane. Nicmene tento tyden praci musime najit, penize z naseho uctu se nejak vyparily:/.
sobota 12. května 2012
Hanmer Springs
12/5/2012
Rano nas vzbudilo slunce - obloha byla jak vymetena, zlute listi okolnich stromu primo zarilo, proste parada. Takhle melo byt na Nelson Lakes!
Okoli Hanmer Springs ke moc pekne. Je to takove male horske lazenske stredisko (i kdyz na NZ pomery je asi velke, vezmeme-li v uvahu, ze 'mesta' tu bezne mivaji pod tisic obyvatel:)) uprostred spicatych kopcu a lesu. Stromy jsou ted zbarvene do podzimnich barev a nektere vrsky uz se belaji snehem. Mne se tu moc libi. Navic kousek za mestem je lyzarske stredisko. A ja si na NZ proste chci zalyzovat! Na druhou stranu je fakt, ze krome cachtani v bazenech, prochazek po okoli a lyzi tu neni moc co delat...
Po ranni anabazi s prackou (museli jsme 2x volat majiteli kempu, protoze nejdriv neprala vubec a pak se zastavila v pulce prani, plna mydlinkove vody...) jsme vyrazili do centra. Koupili jsme si pro zmenu fish&chips a v 1 hod jsme meli sraz s Anetou, byvalou kolegyni z IBM, se kterou se Mrrca asi 2x pred odletem setkal, aby probrali cestovni plany. Aneta tady pracuje v kavarne, je tu uz pul roku a dokonce povysila na managerskou pozici:). Vzala nas na pivo za zamestnanecke ceny, hm, to jsme si vazne uzili:). Krome toho nam vytiskla nase CV, abychom je mohli roznest po mistnich kavarnach, barech a hotelech a na vecer nam nabidla privydelek mytim nadobi. Tak jsme v pul 5 naklusala a do jedenacti makala jak sroubek. Byla to vcelku drina, opravdu jsem se nezastavila, ale v kuchyni bylo teplo a obcas jsem zobla i nejakou dobrotu:). Dostala jsem 55$ a zitra si mam zajit na mistni specialitu - steak na lavovem kameni, kterou dostanu jako bonus:). No vzhledem k tomu, ze ten steak stoji 30$, jsem s vydelkem maximalne spokojena:).
Presto, ze jsem toho mela vecer plne kecky, nemohla jsem vubec spat... sakra.
pátek 11. května 2012
Nelson Lakes
Noc v backpackeru byla moc prijemna, rozmazlujici:). Rano me ale z postele vyhbal budik uz pred sedmou, do uplne tmy... Ale cekala na nas snidane v teplu pod strechou, takze vstavani nebylo tak krusne. Po celem hostelu visely moc pekne fotky z okolnich vrsku, nemohli jsme se tedy dockat, az si vsechny ty vyhledy vychutname na vlastni kuzi. Pocasi nam ale bohuzel nepralo:(. Uz od rana prselo, takze plany se pomalu hroutily... ale zatim jsme nic nevzdavali.
Kolem osme se nam podarilo vyrazit z hostelu. Stavili jsme se v mistnim obchode, ktery je zaroven benzinovou pumpou a takeaway, a koupili predrazeny chleba (ten se bohuzel neda nakoupit do zasoby). Byl to ten stejny posledni chleba sveho druhu, ktery ve vykradene polici tvrdnul uz predesly den:). Podobne jako banany, ktere pravdepodobne po tydennim odpocinku v regale uplne zcernaly:D. Co naplat, proste je po sezone:).
Na informacnim centru jsme jeste nechali nase 2 male batuzky se vsim cennym, co mame - na parkovistich u uzacatku treku se pry krade ve velkem. Za 2 noci v uschovne jsme zaplatili 4$, to nam za ten pocit, ze aspon neco nam zustane, stoji:). No a potom uz jsme se autem vyskrabali na Mt Robert Carpark a vydali se po Pinchgut Track k vrcholu Mt Robert. Pocasi bylo hodne neprijemne, porad prselo, vude kolem mraky a cim dal silnejsi vitr.
Kdyz jsme se asi po hodine a pul prudkeho, ale pomerne pohodoveho stoupani dostali nad hranici lesa, rozhodli jsme se hrebenovou cestu k Lake Angelus vzdat:(. Jednak fucel silny ledovy vitr, ktery mne uz bral balanc, druhak bylo tak hnusne, ze bychom z cesty stejne nic nemeli... Odbocili jsme tedy na Paddy's Track a po chvili dosli k chate Bushline Hut, kde jsme zakotvili s virou, ze zitra bude lepe a i kdyz nedojdeme k Lake Angelus, alespon se projdem kus po hrebeni a neco uvidime.
V chate jsou kamna, takze po chvili bylo teplo. Dorazili jsme sem hodne brzy, kolem poledne, ven se moc jit nedalo, tak jsme se zabavili ctenim, Mrrca asi hodinu lovenim vidlicek, svicek a jineho harampadi, ktere zapadlo pod prkna na zaprazi:).
Vecer nas ale cekalo neuveritelne predstaveni! Zapadajici slunce naslo mezi mraky skulinku a udoli osvitil pruh syte oranzove zare! Vybehli jsme ven s fotaky a kdyz jsme se ohledli, na vychodni strane jezera byly kopce probarvene tou zari, ktera skrze dest vytvarela zarivou duhu. Na skalnatych vrscich byl videt cerstvy snih a cela ta scenerie vypadala neuveritelne krasne:). Tak jsme si rikali, ze i kdybychom zitra uz jen podnikli cestu zpet, vylet nebyl zbytecny, tenhle pohled za to stal:).
Jinak ale nase cestovani prozatim vzdavame... Az dokocime tenhle vyslap, vydame se hledat praci. Pocasi uz stoji za prd a vetsina treku zacina byt kuli zime, snehu a vetru nepruchozich... A my si je chceme uzit co nejvic, ne jen tak napul, jako ted. Snad se nam podari posunout letenky, abychom neco zvladli na jare a zacatkem leta:).
11/5/2012
Dnes je to presne pul roku, co jsme vyrazili na cesty! Nechce se mi verit, jak rychle to utika... Prijde mi, ze jsme jeste nic nevideli! A v cervenci ze bychom meli letet domu? To ne, to ne... Rano jsme na chvili chytili signal a zrovna dostali odpoved ze Student Agency ohledne zmeny data zpatecniho letu. Prvni zmena by mela skutecne byt bezplatna, ale, jak jsem predpokladala, platnost letenky je jen 12 mesicu, takze nejzazsi mozny termin odletu je 10/11:(. Co se da delat... Vyuzijeme tedy alespon teto moznosti.
Ranni mraky nad jezerem Rotoiti vypadaly, jako ze by se chteli trochu roztrhat a umoznit nam tak alespon kus hrebenove cesty. S nadeji jsme tedy posnidali a sbalili se... a nez jsme stihli vyrazit, okoli bylo utopene v mracich a huste mlze. A zacalo opet prset. Pocasi se tu opravdu meni behem par minut. Takze jsme na hreben nesli, protoze, pomineme-li to, ze v desti a mlze je to hodne nebezpecne, bychom z toho meli uplne kulove. Koukat si leda tak pod nohy a v mlze hledat dalsi kul nejak neznelo lakave. Takze jsme se zklamani vydali po Paddy's track zpet k autu. I kdyz byla mlha, prselo a viditelnost byla mizerna, dokazala jsem si tu horskou atmosferu aspon chvilku uzit:). Ale sestup jsme za sebou meli hned, v 11 hod uz jsme byli na parkovisti... a nejak jsme nevedeli, co dal. Ale vzhledam k pocasi jsme se rozhodli, ze na to prdime a jedeme hledat praci. Na informacich jsme vyzvedli batohy a vydali se smer Hanmer Springs. V Murchisonu jsme jeste potesili zaludky fish&chips a frceli rychle dal. Puvodne jsme nemeli v planu dojet az na misto, ale nakonec jsme zvladli cestu rychle a utaborili se v mistnim kempu Alpine Campground.
úterý 8. května 2012
Tam zpet a zpet
pondělí 7. května 2012
Karamea
Dnesni den jsme stravili v kempu na Gently Annie Beach. Kdybyste to tu videli, taky by se vam chtelo zustat:). Je tu neuveritelny klid a par kroku od stanu opustena divoka plaz, do ktere vlny biji s takovou silou, ze vam pisek duni pod nohama. A protoze jsme na zapadnim pobrezi, krasna byla zejmena pri zapadu slunce:).
Na vecer jsme meli v planu skype s CR, coz by bylo fajn, kdybych si nespletla dny a doma na hovor necekali o den pozdeji:/. No, co se da delat, nejak tu proste ztracim pojem o case:)
6/5/2012
Vyrazili jsme dal na sever, do mestecka Karamea, za kterym silnice konci. Dalsi konec sveta:). Dal uz leda pesky...
Karamea podle toho take vypadala, bylo tam paradne mrtvo:). Ale verim, ze v lete, kdyz je sezona, se to tu hemzi turisty - kousek za mestem totiz zacina Great Walk Heaphy Track. V mestecku jsme jen doplnili nezbytne zasoby chleba a sladkosti (ktere se staly nenahraditelnou soucasti vydareneho dne:)) a vydali se do oblati Oparara Basin. Porad mi ten nazev lezel v hlave, az jsem si uvedomila, ze mi pripomina nase Oparenske udoli - takovy maly raj uprostred Ceskeho Stredohori, skrze ktery ted stavi dalnici...
Pristupova cesta byla opet znacne krkolomna, jak uz to tu na NZ byva - 16km po sterku a misty hodne hrbolatem. Nekde jsme tam pozbyli jednu poklici od kola:(. Na jejim konci nas ale cekaly opravdove skvosty v podobe jeskyni a skalnich oblouku. Nejprve jsme se vydali k oblouku Oparara Arch. Cesta vedla podel ricky, ktera mela vyrazne zlutohnedou barvu, asi hodne zelezita voda. Vypadalo to moc hezky, zvlast kdyz se po chvili objevil parek modrych kachen (blue ducks), ktere jsou velkou raritou a ohrozenym druhem (i Kiwiove se chlubi tim, ze je videli).
Dalsim nasim cilem byl Moria Gate Arch. Ten byl jeste hezci a zajimavejsi, lezlo se k nemu kousek skrze jeskyni a mel opravdu sve kouzlo.
Nakonec nas cekalo jeste jezero Mirror Tarn, ktere delalo cest svemu nazvu - na dokonale klidne hladine se odrazel kazdy listecek. A pri ceste zpet k autu jsme meli podruhe stesti na par modrych kachen.
Jeste jsme kousek popojeli a nahledli do dvou volne pristupnych jeskyni: Crazy Pavement Cave, kde jsme videli spoustu pavoucich kokonu a vyschle bahno, ktere skutecne vypadalo jako dlazba; a Box Canyon Cave. Obe jeskyne jsme museli prozkoumat s celovkou, ta druha byla uz celkem velka se spoustou postrannich chodbicek a z te tmy okolo sel docela strach.
Kdyz jsme pruzkumy dokoncili, zacinalo se pomalu stmivat. Vyrazili jsme tedy k DOC kempu, ktery se nachazi na uplnem koci 'Karamea Highway' (ta se samozrejme zmenila opet ve sterkovku) a na zacatku Heaphy treku.
7/5/2012
Rano jsem se sla projit po okoli kempu a vynorila se na dalsi krasne plazi. Prijemne probuzeni:).
Po snidani jsme se vydali kousek po Heaphy treku, asi hodinu cesty na Scotts Beach. Cesta vedla opet lesem a vyhled byl je jeden. Scotts Beach zato byla uzasna, bicovana mohutnymi vlnami, ktere nas jednou malem splachly:). Ale nedalo se na ni vydrzet dele jak 5 minut, jinak bychom se stali obetmi krvelacnych bestialnich musek (v podstate jsme je dychali...). Takze jsme si plaz ani poradne nevychutnali a vydali se zpet. No... jestli cela trasa vypada tak, jako prvni etapa, asi jsem rada, ze jsme ji nesli:).
pátek 4. května 2012
uhelny kraj
Zpatky na mraz... konci nam bydleni. Achjo:(. S posteli a topenim se mi loucilo fakt tezko!
Ve Westportu mela o vikendu probihat nejaka soutez mistnich country hudebniku, tak jsme chteli ze zvedavosti nakouknout. Ani jeden country hudbu nemusime, ale mohla by byt sranda:). Ale bohuzel se akce nejak nekonala nebo mela hodne pomaly rozjezd... tak jsme jeli dal.
Prvnim dnesnim cilem byl Denniston - mesto uhelneho ducha a 'osmeho divu sveta'. Nejprve jsme zajeli ke spodnimu konci pesi trasy, ktera nahoru do Dennistonu vede. Koukli jsme na mapu a usoudili, ze 6 hodin se nam cestou tam a zpet travit nechce a ze dojedeme az na misto autem. Tak jsme se otaceli... a najednou zuch ho a zadek auta se topil v prikopu plnem bahna a vody. Cumacek trcel vzhuru a zadni kola byla uplne utopena. A z auta se nedalo temer dostat... na me strane byl sutr a dvere nesly otevrit, na mrrcove zase hluboke bahno... ale skrze to bahno jsme se nakonec oba vyskrabali ven. A z venku ten pohled nebyl vubec pekny. Bylo nam jasne, ze z tohoto se sami nedostaneme. Tak sel Mrrca pro pomoc a kupodivu ji hned sehnal. Po chvili se vynoril s pobavenou pani, ktera mi hned povida, ze nejsme prvni, ze tady do toho prikopu pada lidi hodne a ze naposled pani auto postavila vylozene na kufr... Takze nejsme zas takovi neknubove:D. Zahy dorazil jeji manzel a kupodivu na prvni pokus nas vytahl. Pribehli se podivat i sousede a vysmati nasim zachrancum doporucovali, ze by si meli zacit porizovat fotky do sbirky:). Byli jsme jim moc vdecni, auto to SNAD prezilo bez ujmy... Rychle odtud pryc!:)
Denniston nebyl zadnym divem sveta, ale bylo to zajimave. Vznikl na konci 19. stoleni jako mala osada horniku kutajicich ve vedlejsim uhelnem dole, postupne se rozrustal a kolem roku 1910 mel asi 1500 obyvatel. Problem byl ale s pristupovou cestou... dlouhou dobu bylo jedinou moznosti, jak se dostat nahoru do mestecka (od more do 600 mnm), nasednout do vagonu na uhli a nechat se vytahnout po kolejove draze, ktera je povazovana za unikat a onen 8. div sveta. Draha byla velmi prudka (svah ma misty sklon az 45 stupnu) a prazdne vagony nahoru se nahoru tahaly protivahou vagonu plnych uhli, ktere se spoustely dolu. Bylo to velmi dumyslne zarizeni, ale take velmi nebezpecne. Nejednou se utrhlo lano nebo vagon nekoho prejel... Obeti ma na svedomi opravdu hodne. Pozdeji vybudovali podel trati alespon cestu pro pesi a nakonec i silnici. Se silnici ale zaroven zacal konec mestecka, ktere ztratilo na vyznamu jako osada, protoze vsichni uz se sem snadno dostali vozidlem. Dnes z mesta nezbylo temer nic. Jen par rozpadlych zdi a zrezlych kolejnic. Zajimave misto.
Po chvili jsme se vydali po treku s neznamym cilem, ktery nas zavedl na vrsky nad mestem. Nebylo tam nic, jen celkem fajn vyhled, ale zato drapani v hadrovych keckach, rekla bych, nestal.
Po teto zajizdce jsme se rozhodli zajet na plaz Gentle Annie Beach, kde by snad mel byt i nejaky levny kemp. Plaz jsme bez problemu nasli a kemp tu je, jen neni uplne levny: 12$ na osobu/noc. Ale je tu naprosto nadherne. Prosluneny kemp je kousek od plaze s divokymi vlnami a ma svou atmosferu. Nikdo krome nas tu neni (mame na to posledni dobou nejake stesti; nebo ze by uz byla zima?:)), je tu tepla sprcha, wifi zdarma a k dispozici budova, kde se muzeme schovat pred muskami, vetrem a vecerni vlhkosti. Moc se nam tu zalibilo a rozhodli jsme se zustat 2 noci.
Westport
Vecer jsme hledali nejake levne misto k prenocovani a nakonec se utaborili kousek pred Murchisonem v Owen River Tavern&Motel. Noc stala jen 9$ na osobu a nad nase ocekvani byla k dispozici tepla sprcha! :) Sice to byla takova budka na louce, ale tepla voda mi po 10 minutach vratila krev do prstu:)). Oba jsme ze sebe smyli vice jak tydenni spinu a vydali se do hospudky, ktera kousek nad kempem lakala horicim krbem. Nez jsme tam dosli, uz jsme byli zase uplne promrzli! Venku byla fakt udesna kosa, urcite pod nulou... takze se nam od toho krbu pak vubec nechtelo. Zhresili jsme a ne jednou a dali si kazdy 2 tocena pivecka a jednu misu hranolek. Proste jsme museli:). Navrat do stanu byl vrazedny... a za celou noc se nam nepodarilo poradne zahrat:/.
2/5/2012
Rano to nebylo o moc lepsi... Cele okoli bylo zahaleno do mrznouci mlhy, stan byl opet namrzly, nebylo se kam pred zimou schovat, tak jsme rychle sbalili veci (malem nam pritom upadly prsty, fakt nic prijemneho) a bez snidane vyrazili do Murchisonu.
Puvodne jsme se chteli v tomto 'meste' (ma obyvatel asi jako Nikolcice ale hrde si rika mesto:)) ubytovat, ale nakonec se nam jako prijatelnejsi moznost zdal jeste asi 2 hod vzdaleny Westport. V Murchisonu jsme tedy aspon koupili chleba, v teple auto posnidali a jeste prosmejdili vetesnictvi, na ktere jsme nahodou narazili vedle verejnych zachodku:). Meli tam neuveritelnou spostu neuveritelnych blbosti i uzitecnosti a hlavne spoustu knih. Za dolar jsem si odnesla anglicky vykladovy slovnik:).
A pak uz honem do Westportu. Cesta byla docela zajimava, v jednom miste byla silnice doslova vysekana do skaly. A tady uz bylo i pozitivnejsi pocasi. Mlhu jsme nechali za sebou a jeli vstric zaricimu podzimu.
Na informacich jsme se poptali na levne ubytovani a velmi mila a ochotna slecna nam zavolala do 2 hostelu a poptala se na ceny. A vyhral Bazil's Hostel. A... ted prijde to nejuzasnejsi:)... dvouluzkovy pokoj s TOPENIM!!! Aaaa! Moje slibene 2 dny:). Proste pohadka, postel, perina, tepla voda, soukromi... huraaa! Jde se odpocivat:). Jeste jsme si trochu prosli mesto a stavili se v 'takeaway' na 'baked potatoe' (pecenou bramboru) a to vam byla takova dobrota a takova naloz! Nase zaludky nestihaly:). Pak uz jsem jen rychle hodila prvni varku pachnoucich trik a ponozek do pracky a hura pod perinu:))). Z postele jsem za ty 2 dny v podstate nevylezla:D. Dohaneli jsme zameskane maily, zpracovavali fotky, planovali plany a hlavne relaxovali! Vecer jsme se jeste vydali doplnit zasoby potravin a upekli si pak v troube pizzu z vyprodeje:).
3/5/2012
Podobne jako predchozi den jsme i tento stravili odpocinekm. Jedine potreba sehnat plynove bomy k varici a impregnaci na pohory nas vyhnala z postele:). Bomby i impregnaci jsme moudre nekoupili v predrazenem outdoorovem obchode ale v odlehlejsim obchode a la baumax. Taky jsme poridili svicky do chat a asi 8 casopisu National Geografic po 20 centech ve vetesnictvi:). Jsou sice z 90. let, ale fotky jsou super a pocteni bude taky snad zajimave.
FOTO DOPLNENO
úterý 1. května 2012
NP Kahurangi II - Mt Owen
Vyrazime na dalsi tridenni pochod na Mt Owen, nejvyssi horu pohori Kahurangi s 1875 metry. Bohuzel nam vubec nevyslo pocasi:(. Rano to vypadalo, ze se oblacnost trha, ale jenom chvili... Uz baleni v mokru a mrholeni nebylo nic prijemneho a mne to dost vzalo chut vubec se na trek vydavat. Ale vyrazili jsme. Dnes jsme meli v planu dojit k chate Granity Pass Hut a tam pak 2 noci zustat a udelat jednodenni vylet smerem k vrcholu (podle pocasi a narocnosti terenu). K chate mela cesta trvat cca 6 hodin, takze tak akorat na jeden den s batohem.
Hodne dlouho jsme opravdu prudce stoupali a nebyt mraku, deste a mlhy, asi bychom meli po ceste moc pekne vyhledy:). Ale i tak bylo obcas na co se divat... Mlha ma taky sve kouzlo. Navic na nas obcas zazarila duha v cele sve krase:).
Pocasi se porad zhorsovalo, takze nakonec jsme museli navlect Jurky. Po vystoupani do nejvyssiho bodu dne jsme museli vylozene slezt po tzv. 'Staircase'. Nebylo to vuuubec nic prijemneho, sraz jak hrom, uzka pesina, mokro, koreny a balvany... a nokec to zakoncil brod, ktery me dostal... Potucek byl sice malicky, ale strmy a tekl po skale, kterou jsme tou vodou museli prelezt. Kameny byly strasne kluzke a ten sraz pode mnou... No v tu chvili jsem si rikala, jestli mam tohle vubec zapotrebi:). Asi zacinam byt unavena a nebo jsou posledni dva treky na me proste moc narocne, nevim. Potrebuu nejakou delsi pauzu, chvili nikam nesplhat, nenosit batoh, neklepat porad kosu, byt v suchu... Ale mam slibene aspon 2 dny, jen co se odtud dostanem:).
K chate jsme dosli uz za opravdoveho deste a jak jsme do ni zalezli, spustil jeste vetsi lijak. Chata je ale moc utulna, skoda jen, ze tu nejsou kamna:(. Ted vecer je tu opravdu kosa. Ale venku fouka prudky vitr a dest bicuje do oken a strechy a tak jsem rada, ze mame aspon tu strechu nad hlavou:). Venku je fakt hnusne (doufam, ze nas stan dole v kempu zustane cely...). Snad se to zitra vylepsi, jinak bychom nahoru asi ani nemohli nebo z toho nemeli vubec nic. Maji tu totiz byt opradu 'dechberouci' vyhledy!
30/4/2012
Kdyz jsme vecer byli zachumlani ve spacacich a snazili se nevystrcit ani noc, venku se spustila bourka... Zpocatku zacalo v dalce slabe bliskat a Mrrca mi ani neveril, ze jsme videla blesk - na NZ preci bourky nejsou! Teda my jsme tu dosud zadnou nezazili. Ale blesky silily a po chvili byly naprosto nezpochybitelne a pridalo se i boureni. No... prijemne to v te chajde nebylo, ale lepe v chajde, ne ve stanu:).
Kdyz jsme se rano probudili, okoli bylo zasnezene! Vsude bilo! Vypadalo to krasne... slunko se chvili snazilo prodrat se skrze mraky a ve vzduchu byla citit zima.
Cely den jsme pak byli zalezli ve spacaku, snazili se preckat tu zimu a doufali, ze zitra bude pocasi lepsi a budeme se moct v klidu vratit k autu. V chate bylo nastestni par casopisu (kvalitu zminovat nebudu:)), bylo si tedy alespon cim kratit cas.
1/5/2012
Prvni Maj! Mrzne! Snih!:))) Ale dnes se slunko nedalo a nakonec zavladlo nad celou oblohou:). Sice bylo jeste dlouho vsechno zmrzle, ale v tom slunci to vypadalo naprosto uzasne.
O to vic nas mrzelo, ze jsme se nedostali nahoru:(. Nemeli jsme totiz uz dost jidla na to, abychom zustali dalsi den:/. Proste nam to nevyslo. (Asi si rikate, ze jsme si meli zjistit predpoved pocasi... Jenze v horch Kahurangi neni signal ani na nauzova volani, natoz na internetove pripojeni. Nezbyvalo nam tedy, nez to proste risknout.)
Vydali jsme se tedy na cestu zpet. V tomto smeru mela byt o 2 hod rychlejsi. Ve slunci se slo mnohem lepe a radostneji, kolem nas se skvely zasnezene skalnate vrcholy a prokrehle prsty se postupne prohrivaly.
Nejhorsi cast zpatecni cesty byl 5km sestut k potoku Blue Creek - jedina cast, ktera se dala jit jinou cestou, nez jakou jsme sli tam. Dale uz jsme myslela, ze me kolena neudrzi. Ale aspon jsme prohledli par kousku stroju, ktere tu zustaly z dob zlate horecky.
Auto na nas poslusne cekalo, dokonce i stan prezil, konec dobry, vsechno dobre:).
Rychle jsme se nalozili a vyrazili smer Murchison.
NP Kahurangi I - Mt Luna
Rozhodli jsme se nakonec prvni z vyslapu rozvolnit do 3 dnu. Moznosti je tu celkem hodne, takze zpocatku byl nas plan dosti mlhavy... Protoze jsme tusili, jak bude opet probihat nase priprava a baleni, jako prvni cil jsme si stanovili chatu Kings Creek Hut, ktera lezi 3:30 hod chuze po Wangapeka treku. Pak jsme planovali vysplhat se na nektery z vrsku a 'nejak' se vratit zpet. Oni tady totiz vedou stezky jen na hranice lesu a tam, kde zacinaji skaly, uz znacene nejsou. Ale rozmisteni stezek napovida tomu, ze se pres vrsky splhat da. Po prekonani nejakeho hrebenoveho useku bychom se pak meli napojit na jinou stezku, ktera se vraci zpet. Nemuseli bychom tedy chodit tam a zpet stejnou cestou, ale mohli bychom udelat kolecko. Jenom samozrejme netusime, jak to tam nahore vypada. A protoze nemame ani mapu, mam z toho dost strach... Ale Mrrcovi se to zda v pohode, takze to proste zkusime:).
V prubehu se plan vyvrbil nasledovne: dnes prespime v Kings Creek Hut, dalsi den se pokusime prekonat hrebeny kopce Mt Luna (1630 mnm) a prejit k chate Kiwi Saddle Hut. Posledni den dokoncime kolecko a vratime se k autu.
Vyrazili jsme, tak jak jsem predpokladala:), kolem poledne. Dnesni usek nebyl nijak narocny, slo se podel reky Wangapeka, kterou jsme dvakrat prekracovali pres visute mosty. No ty mosty mi nedelaly zrovna nejlip, ale lespi, nez se brodit:). Mela jsem nejakou neslapavou naladu, takze se mi to dost tahlo. Ale k chate jsme dorazili takrka podle casu a je to tu super. Zatopili jsme v kamnech, takze je tu teplo a muzu si dovolit i komfort caje! Jupiii:). To je tak skvela vec, kdyz si muzete zatopit!:)
Tak tahle noc stala opravdu za prd, jestli jsem spala 2 hodiny, tak je to hodne:(. No aspon jsem se zacetla trochu do Murakamiho Na jih od hranic, na zapad od slunce. Jenze jsem tak k predchazejicim tragickym myslenkam jeste pridala vztek na lidskou sobeckost... Kdyz jsem k ranu na chvili zabrala, zvonil budik. Museli jsme vstavat hodne brzy, cekal nas opravdu narocny vyslap. Neni nic lepsiho nez vyrazit na vrsky nevyspala a v mizerne kondici:).
Prvni 2:30 hod se slo velmi pohodove, pokracovali jsme dal po Wangapeka treku proti proudu reky od Kings Hut (v nm vysce 460m) k Stone Hut. Po ceste jsme omrkli historickou chatu, kterou tu postavil na zacatku minuleho stoleti vedle pohrbeny zlatokop. Cela tato oblast byla jednim z mnoha mist na J ostrove, kde vypukla zlata horecka. Ryzovani zlata tu ale zustalo jen davnou vzpominkou.
U chaty Stone Hut jsme se posilnili, cim se dalo, a odbocili z hlavni trasy smerem na vrsky Mt Luny, jejiz vrchol se splha do vysky do 1630m. Dnesni prevyseni tak citalo pres 1100m. Zahy skoncila udrzovana stezka, ale skrze lesy byla pesina alespon znacena. Hned zpocatku nas cekal narocnejsi brod reky - nechteli jsme se totiz zmacet, preci jen uz neni zadne vedro:/. Brod nas dost zbrzdil, ale prekonali jsme ho:). A pak uz zacalo prudke stoupani lesem. Asi po 5min jsem zjevne slapla do vosiho hnizda... a vosam se to moc nelibilo. Dostala jsem 2 pigara do rukou, ostatni se nastesti neprobojovaly pres vrstvy obleceni a Mrrca mi pomohl se zbavit jejich obkliceni. No pekne to zacina:).
Slapali jsme dal, hlubokym lesem kolem (a casto pres) potoku Stone Creek, ktery nas sem tam potesil nejakym malym vodopadem. Mrrca jak videl potucek s mechovymi kameny a vodopadky, musel samozrejme fotit:). Tak jsem sla napret. Ale hrozne dlouho nesel, tak jsem znervoznela. Docela dlouho jsme cekala a on porad nikde, tak jsem mu sla naproti zpet po jedine ceste, ktera lesem vedla. A dosla jsem az na misto, kde jsem ho nechala s fotakem a on tam proste nebyl! Tak to jsem se vazne lekla, kam sel nebo spadl a hulakala na lesy. Dlouho se nikdo neozyval, ale nakonec se ozvalo neco nade mnou. On si fotil potucek nekde mimo cestu, takze me nemohl videt ani slyset, mizera:). Ale nasli jsme se...
Kdyz jsme se dostali dost vysoko, skoncil les i znaceni.... Jen jsme vedeli, ze musime proste nahoru na hreben:). Drapali jsme se skrze trsy tuhe a misty neuveritelne pichlave agresivni travy (opravdu dokazala bodnout do krve) a jak jsme se blizili k hrebenu, stoupani uz bylo tak prudke, ze jsme si museli pomahat rukama. Ale po delsim boji jsme se vyskrabali do sedla. A ty vyhledy! Proste nadhera, zaslouzena krasa:).
Kdyz jsem videla vedle vrchol Mt Luny, bylo mi jasne, ze tam nepolezu ('cesta' nastesti nevedla pres samotny vrchol). A doufala jsem, ze Mrrca take ne. Ale on proste musel. Kdyz se splhal nahoru a zpet, trnula jsem hruzou. A asi to opravdu zadna prochazka nebyla (nejvic se pry bal, abych nesla nahodou za nim:)).
To jsme ale jeste netusili, co nas ceka. Podle map, ktere jsme meli k dispozici, se k chate v Kiwi Saddle dalo dojit po hrebenech. Neni nic snadnejsiho, reknete si... Ale my uz ted ty hrebeny videli pred sebou! Vazne to byla pesina tak pul metru siroka a na obe strany skaly ci sraz jak krava... No co se da delat, jdeme. Za odvahu a vypeti jsme ale byli neustale odmenovani neuveritelnymi panoramaty (kdyz si teda clovek zastavil, neb jinak chuze vyzadovala 100% koncentraci), hory NP Kahurangi jsou skutecne ohromujici!
Chvili se slo dobre, ale kdyz jsme videli, jak hreben vypada dal, zacala jsem panikarit... Vysledkem bylo, ze jsme se rozhodli nejvyssi cast prechodu 'podriznout' pres uboci, ktere se nam zdalo celkem schudne. A to byla nejvetsi chyba... sraz byl cim dal tim strmejsi, zacalo to podkluzovat a ve mne rostl cim dal tim vetsi strach. Kdyz doslo na splhani po ctyrech po kluzke trave a zacala jsem sjizdet dolu, protoze jsem se nedokazala udrzet, popadl me hystericky zachvat strachu. No co vam budu povidat, zacala jsem rvat jak maly decko a zcela iracionalne pronaset vety typu 'ja chci domu' a 'ja uz se odtud nedostanu'...:) Proste jsem nemohla dal. Mrrcovi se podarilo me dostat na misto, kde jsem neklouzala. Tam jsem se chvili krecovite drzela travy a trochu se uklidnila. Mrrca pak sel prozkoumat teren, kudy me dostat na nejaky klidnejsi misto. Po chvili se vratil pro muj batoh, ze ho prenese a pak se vrati pro me. Jenze se strasne dlouho nevracel a me chytl druhy hystericky zachvat:). No hruza, totalni kolabs. Ale vratil se a dostali jsme se zpatky na hreben. Ne, ze by to bylo nejak uklidnujici misto pro cloveka se zavrati (sraz na obe strany a hlavne jsem videla, co me ceka dal...), ale neklouzalo to tam a dalo se na chvili v klidu sednout.
V prubehu cele teto akce kolem nas krouzili 2 vysokohorsti papousci. Je to svetova rarita a jsou docel dost velci a hlucni a neuveritelne drzi. Ale ja sem je moc nevnimala:).
Museli jsme co nejrychleji dal... cesta pred nama byla dlouha, timhle mym sekem jsme ztratili hodne casu a hrozba tmy nas hnala vpred. Navic se zatahlo a vidina deste na tomto miste nebyla zrovna prijemna. Ted uz jsme neopousteli hrebenovou cestu. Mistama to byl fakt hardcore, pro me rozhodne nejnarocnejsi prechod, jaky jsem kdy absolvovala. Ale ja uz jsem si svoji slabou chvili odbyla, takze i kdyz se mi chvilema klepala kolena, uz jsem vse bez vetsich potizi presla. Snad casem bude prilezitost pridat foto, abyste mi verili, ze to bylo opravdu narocny:).
Jeste docela dlouho jsme sli po hrebenech, ktere postupne klesaly az se vnorily zpatky do lesu, kde zacala opet znacena stezka. To uz jsem byla uplne klidna. Museli jsme jeste sejit dobrych 500 vyskovych metru a nohy uz nas bolely pri kazdem kroku. Aby ne, sli jsme a splhali skoro 10 hodin. Za stmivani jsme konecne dorazili k vytouzene chate Kiwi Saddle Hut. Jak ja ji rada videla! Pripadala jsem si doma:)). Byla to mala chaticka s krbrem, ale nejlepsi chata na svete:D.
Meli jsme toho oba plne kecky, takze jsme jen snedli, co slo, a zalezli do spacaku. Pred spanim jsem si jeste procitala nejake komentare, ktere lidi zapsali do knihy (v kazde chate je 'hut book', kam by se vsichni meli zapisovat) a Mt Luna a okolni hrebeny vyvolavaly skutecne silne reakce:). Nekteri cestu dokonce vzdali - no hned jsem se citila lip:D.
27/4/2012
Celou noc prselo. Jak jsem tak lezela na palande v chate, pripadala jsem si strasne stastna, ze mam nad hlavou strechu a ne stan:). Bohuzel neprestalo prset ani rano. Ale alespon se dest vyrazne zmirnil. Navlekli jsme tedy Jurky a vydali se na 6tihodinovy sestup zpet k nasemu autu. Dosli jsme uplne zmaceni, protoze i kdyz neprselo z mraku, trava a kere kolem stezky byly dostatecne vysoke na to, abychom od pasu dolu byli uplne promoceni:).
Prset neprestalo ani odpoledne a vecer, takze jsme nemeli kde veci susit... Z parkoviste na zacatku treku jsme prejeli do vzdalenejsiho DOC kempu Courthouse Flat, kde si dame den pauzu a pak vyrazime na Mt Owen. Opet jsme tu jedini:). Neni tu samozrejme nic nez kadibouda a reka, ale rozhodli jsme se jeste par dni bez sprchy vydrzet. S udivem jsem si tu na ceduli precetla, ze na miste tohoto taboriste bylo kdysi zlatokopecke mestecko. Uprostred niceho! Takove veci me fascinuji:).
Cely vecer prselo, zustali jsme proto v aute a koukali na nekolik dilu serialu Californication za sebou:).
