25/4/2012
Rozhodli jsme se nakonec prvni z vyslapu rozvolnit do 3 dnu. Moznosti je tu celkem hodne, takze zpocatku byl nas plan dosti mlhavy... Protoze jsme tusili, jak bude opet probihat nase priprava a baleni, jako prvni cil jsme si stanovili chatu Kings Creek Hut, ktera lezi 3:30 hod chuze po Wangapeka treku. Pak jsme planovali vysplhat se na nektery z vrsku a 'nejak' se vratit zpet. Oni tady totiz vedou stezky jen na hranice lesu a tam, kde zacinaji skaly, uz znacene nejsou. Ale rozmisteni stezek napovida tomu, ze se pres vrsky splhat da. Po prekonani nejakeho hrebenoveho useku bychom se pak meli napojit na jinou stezku, ktera se vraci zpet. Nemuseli bychom tedy chodit tam a zpet stejnou cestou, ale mohli bychom udelat kolecko. Jenom samozrejme netusime, jak to tam nahore vypada. A protoze nemame ani mapu, mam z toho dost strach... Ale Mrrcovi se to zda v pohode, takze to proste zkusime:).
V prubehu se plan vyvrbil nasledovne: dnes prespime v Kings Creek Hut, dalsi den se pokusime prekonat hrebeny kopce Mt Luna (1630 mnm) a prejit k chate Kiwi Saddle Hut. Posledni den dokoncime kolecko a vratime se k autu.
Vyrazili jsme, tak jak jsem predpokladala:), kolem poledne. Dnesni usek nebyl nijak narocny, slo se podel reky Wangapeka, kterou jsme dvakrat prekracovali pres visute mosty. No ty mosty mi nedelaly zrovna nejlip, ale lespi, nez se brodit:). Mela jsem nejakou neslapavou naladu, takze se mi to dost tahlo. Ale k chate jsme dorazili takrka podle casu a je to tu super. Zatopili jsme v kamnech, takze je tu teplo a muzu si dovolit i komfort caje! Jupiii:). To je tak skvela vec, kdyz si muzete zatopit!:)
26/4/2012
Tak tahle noc stala opravdu za prd, jestli jsem spala 2 hodiny, tak je to hodne:(. No aspon jsem se zacetla trochu do Murakamiho Na jih od hranic, na zapad od slunce. Jenze jsem tak k predchazejicim tragickym myslenkam jeste pridala vztek na lidskou sobeckost... Kdyz jsem k ranu na chvili zabrala, zvonil budik. Museli jsme vstavat hodne brzy, cekal nas opravdu narocny vyslap. Neni nic lepsiho nez vyrazit na vrsky nevyspala a v mizerne kondici:).
Prvni 2:30 hod se slo velmi pohodove, pokracovali jsme dal po Wangapeka treku proti proudu reky od Kings Hut (v nm vysce 460m) k Stone Hut. Po ceste jsme omrkli historickou chatu, kterou tu postavil na zacatku minuleho stoleti vedle pohrbeny zlatokop. Cela tato oblast byla jednim z mnoha mist na J ostrove, kde vypukla zlata horecka. Ryzovani zlata tu ale zustalo jen davnou vzpominkou.
U chaty Stone Hut jsme se posilnili, cim se dalo, a odbocili z hlavni trasy smerem na vrsky Mt Luny, jejiz vrchol se splha do vysky do 1630m. Dnesni prevyseni tak citalo pres 1100m. Zahy skoncila udrzovana stezka, ale skrze lesy byla pesina alespon znacena. Hned zpocatku nas cekal narocnejsi brod reky - nechteli jsme se totiz zmacet, preci jen uz neni zadne vedro:/. Brod nas dost zbrzdil, ale prekonali jsme ho:). A pak uz zacalo prudke stoupani lesem. Asi po 5min jsem zjevne slapla do vosiho hnizda... a vosam se to moc nelibilo. Dostala jsem 2 pigara do rukou, ostatni se nastesti neprobojovaly pres vrstvy obleceni a Mrrca mi pomohl se zbavit jejich obkliceni. No pekne to zacina:).
Slapali jsme dal, hlubokym lesem kolem (a casto pres) potoku Stone Creek, ktery nas sem tam potesil nejakym malym vodopadem. Mrrca jak videl potucek s mechovymi kameny a vodopadky, musel samozrejme fotit:). Tak jsem sla napret. Ale hrozne dlouho nesel, tak jsem znervoznela. Docela dlouho jsme cekala a on porad nikde, tak jsem mu sla naproti zpet po jedine ceste, ktera lesem vedla. A dosla jsem az na misto, kde jsem ho nechala s fotakem a on tam proste nebyl! Tak to jsem se vazne lekla, kam sel nebo spadl a hulakala na lesy. Dlouho se nikdo neozyval, ale nakonec se ozvalo neco nade mnou. On si fotil potucek nekde mimo cestu, takze me nemohl videt ani slyset, mizera:). Ale nasli jsme se...
Kdyz jsme se dostali dost vysoko, skoncil les i znaceni.... Jen jsme vedeli, ze musime proste nahoru na hreben:). Drapali jsme se skrze trsy tuhe a misty neuveritelne pichlave agresivni travy (opravdu dokazala bodnout do krve) a jak jsme se blizili k hrebenu, stoupani uz bylo tak prudke, ze jsme si museli pomahat rukama. Ale po delsim boji jsme se vyskrabali do sedla. A ty vyhledy! Proste nadhera, zaslouzena krasa:).
Kdyz jsem videla vedle vrchol Mt Luny, bylo mi jasne, ze tam nepolezu ('cesta' nastesti nevedla pres samotny vrchol). A doufala jsem, ze Mrrca take ne. Ale on proste musel. Kdyz se splhal nahoru a zpet, trnula jsem hruzou. A asi to opravdu zadna prochazka nebyla (nejvic se pry bal, abych nesla nahodou za nim:)).
To jsme ale jeste netusili, co nas ceka. Podle map, ktere jsme meli k dispozici, se k chate v Kiwi Saddle dalo dojit po hrebenech. Neni nic snadnejsiho, reknete si... Ale my uz ted ty hrebeny videli pred sebou! Vazne to byla pesina tak pul metru siroka a na obe strany skaly ci sraz jak krava... No co se da delat, jdeme. Za odvahu a vypeti jsme ale byli neustale odmenovani neuveritelnymi panoramaty (kdyz si teda clovek zastavil, neb jinak chuze vyzadovala 100% koncentraci), hory NP Kahurangi jsou skutecne ohromujici!
Chvili se slo dobre, ale kdyz jsme videli, jak hreben vypada dal, zacala jsem panikarit... Vysledkem bylo, ze jsme se rozhodli nejvyssi cast prechodu 'podriznout' pres uboci, ktere se nam zdalo celkem schudne. A to byla nejvetsi chyba... sraz byl cim dal tim strmejsi, zacalo to podkluzovat a ve mne rostl cim dal tim vetsi strach. Kdyz doslo na splhani po ctyrech po kluzke trave a zacala jsem sjizdet dolu, protoze jsem se nedokazala udrzet, popadl me hystericky zachvat strachu. No co vam budu povidat, zacala jsem rvat jak maly decko a zcela iracionalne pronaset vety typu 'ja chci domu' a 'ja uz se odtud nedostanu'...:) Proste jsem nemohla dal. Mrrcovi se podarilo me dostat na misto, kde jsem neklouzala. Tam jsem se chvili krecovite drzela travy a trochu se uklidnila. Mrrca pak sel prozkoumat teren, kudy me dostat na nejaky klidnejsi misto. Po chvili se vratil pro muj batoh, ze ho prenese a pak se vrati pro me. Jenze se strasne dlouho nevracel a me chytl druhy hystericky zachvat:). No hruza, totalni kolabs. Ale vratil se a dostali jsme se zpatky na hreben. Ne, ze by to bylo nejak uklidnujici misto pro cloveka se zavrati (sraz na obe strany a hlavne jsem videla, co me ceka dal...), ale neklouzalo to tam a dalo se na chvili v klidu sednout.
V prubehu cele teto akce kolem nas krouzili 2 vysokohorsti papousci. Je to svetova rarita a jsou docel dost velci a hlucni a neuveritelne drzi. Ale ja sem je moc nevnimala:).
Museli jsme co nejrychleji dal... cesta pred nama byla dlouha, timhle mym sekem jsme ztratili hodne casu a hrozba tmy nas hnala vpred. Navic se zatahlo a vidina deste na tomto miste nebyla zrovna prijemna. Ted uz jsme neopousteli hrebenovou cestu. Mistama to byl fakt hardcore, pro me rozhodne nejnarocnejsi prechod, jaky jsem kdy absolvovala. Ale ja uz jsem si svoji slabou chvili odbyla, takze i kdyz se mi chvilema klepala kolena, uz jsem vse bez vetsich potizi presla. Snad casem bude prilezitost pridat foto, abyste mi verili, ze to bylo opravdu narocny:).
Jeste docela dlouho jsme sli po hrebenech, ktere postupne klesaly az se vnorily zpatky do lesu, kde zacala opet znacena stezka. To uz jsem byla uplne klidna. Museli jsme jeste sejit dobrych 500 vyskovych metru a nohy uz nas bolely pri kazdem kroku. Aby ne, sli jsme a splhali skoro 10 hodin. Za stmivani jsme konecne dorazili k vytouzene chate Kiwi Saddle Hut. Jak ja ji rada videla! Pripadala jsem si doma:)). Byla to mala chaticka s krbrem, ale nejlepsi chata na svete:D.
Meli jsme toho oba plne kecky, takze jsme jen snedli, co slo, a zalezli do spacaku. Pred spanim jsem si jeste procitala nejake komentare, ktere lidi zapsali do knihy (v kazde chate je 'hut book', kam by se vsichni meli zapisovat) a Mt Luna a okolni hrebeny vyvolavaly skutecne silne reakce:). Nekteri cestu dokonce vzdali - no hned jsem se citila lip:D.
27/4/2012
Celou noc prselo. Jak jsem tak lezela na palande v chate, pripadala jsem si strasne stastna, ze mam nad hlavou strechu a ne stan:). Bohuzel neprestalo prset ani rano. Ale alespon se dest vyrazne zmirnil. Navlekli jsme tedy Jurky a vydali se na 6tihodinovy sestup zpet k nasemu autu. Dosli jsme uplne zmaceni, protoze i kdyz neprselo z mraku, trava a kere kolem stezky byly dostatecne vysoke na to, abychom od pasu dolu byli uplne promoceni:).
Prset neprestalo ani odpoledne a vecer, takze jsme nemeli kde veci susit... Z parkoviste na zacatku treku jsme prejeli do vzdalenejsiho DOC kempu Courthouse Flat, kde si dame den pauzu a pak vyrazime na Mt Owen. Opet jsme tu jedini:). Neni tu samozrejme nic nez kadibouda a reka, ale rozhodli jsme se jeste par dni bez sprchy vydrzet. S udivem jsem si tu na ceduli precetla, ze na miste tohoto taboriste bylo kdysi zlatokopecke mestecko. Uprostred niceho! Takove veci me fascinuji:).
Cely vecer prselo, zustali jsme proto v aute a koukali na nekolik dilu serialu Californication za sebou:).
Rozhodli jsme se nakonec prvni z vyslapu rozvolnit do 3 dnu. Moznosti je tu celkem hodne, takze zpocatku byl nas plan dosti mlhavy... Protoze jsme tusili, jak bude opet probihat nase priprava a baleni, jako prvni cil jsme si stanovili chatu Kings Creek Hut, ktera lezi 3:30 hod chuze po Wangapeka treku. Pak jsme planovali vysplhat se na nektery z vrsku a 'nejak' se vratit zpet. Oni tady totiz vedou stezky jen na hranice lesu a tam, kde zacinaji skaly, uz znacene nejsou. Ale rozmisteni stezek napovida tomu, ze se pres vrsky splhat da. Po prekonani nejakeho hrebenoveho useku bychom se pak meli napojit na jinou stezku, ktera se vraci zpet. Nemuseli bychom tedy chodit tam a zpet stejnou cestou, ale mohli bychom udelat kolecko. Jenom samozrejme netusime, jak to tam nahore vypada. A protoze nemame ani mapu, mam z toho dost strach... Ale Mrrcovi se to zda v pohode, takze to proste zkusime:).
V prubehu se plan vyvrbil nasledovne: dnes prespime v Kings Creek Hut, dalsi den se pokusime prekonat hrebeny kopce Mt Luna (1630 mnm) a prejit k chate Kiwi Saddle Hut. Posledni den dokoncime kolecko a vratime se k autu.
Vyrazili jsme, tak jak jsem predpokladala:), kolem poledne. Dnesni usek nebyl nijak narocny, slo se podel reky Wangapeka, kterou jsme dvakrat prekracovali pres visute mosty. No ty mosty mi nedelaly zrovna nejlip, ale lespi, nez se brodit:). Mela jsem nejakou neslapavou naladu, takze se mi to dost tahlo. Ale k chate jsme dorazili takrka podle casu a je to tu super. Zatopili jsme v kamnech, takze je tu teplo a muzu si dovolit i komfort caje! Jupiii:). To je tak skvela vec, kdyz si muzete zatopit!:)
"zdroj vody" u chaty
photo by mrrca.cz
Tak tahle noc stala opravdu za prd, jestli jsem spala 2 hodiny, tak je to hodne:(. No aspon jsem se zacetla trochu do Murakamiho Na jih od hranic, na zapad od slunce. Jenze jsem tak k predchazejicim tragickym myslenkam jeste pridala vztek na lidskou sobeckost... Kdyz jsem k ranu na chvili zabrala, zvonil budik. Museli jsme vstavat hodne brzy, cekal nas opravdu narocny vyslap. Neni nic lepsiho nez vyrazit na vrsky nevyspala a v mizerne kondici:).
Prvni 2:30 hod se slo velmi pohodove, pokracovali jsme dal po Wangapeka treku proti proudu reky od Kings Hut (v nm vysce 460m) k Stone Hut. Po ceste jsme omrkli historickou chatu, kterou tu postavil na zacatku minuleho stoleti vedle pohrbeny zlatokop. Cela tato oblast byla jednim z mnoha mist na J ostrove, kde vypukla zlata horecka. Ryzovani zlata tu ale zustalo jen davnou vzpominkou.
U chaty Stone Hut jsme se posilnili, cim se dalo, a odbocili z hlavni trasy smerem na vrsky Mt Luny, jejiz vrchol se splha do vysky do 1630m. Dnesni prevyseni tak citalo pres 1100m. Zahy skoncila udrzovana stezka, ale skrze lesy byla pesina alespon znacena. Hned zpocatku nas cekal narocnejsi brod reky - nechteli jsme se totiz zmacet, preci jen uz neni zadne vedro:/. Brod nas dost zbrzdil, ale prekonali jsme ho:). A pak uz zacalo prudke stoupani lesem. Asi po 5min jsem zjevne slapla do vosiho hnizda... a vosam se to moc nelibilo. Dostala jsem 2 pigara do rukou, ostatni se nastesti neprobojovaly pres vrstvy obleceni a Mrrca mi pomohl se zbavit jejich obkliceni. No pekne to zacina:).
Slapali jsme dal, hlubokym lesem kolem (a casto pres) potoku Stone Creek, ktery nas sem tam potesil nejakym malym vodopadem. Mrrca jak videl potucek s mechovymi kameny a vodopadky, musel samozrejme fotit:). Tak jsem sla napret. Ale hrozne dlouho nesel, tak jsem znervoznela. Docela dlouho jsme cekala a on porad nikde, tak jsem mu sla naproti zpet po jedine ceste, ktera lesem vedla. A dosla jsem az na misto, kde jsem ho nechala s fotakem a on tam proste nebyl! Tak to jsem se vazne lekla, kam sel nebo spadl a hulakala na lesy. Dlouho se nikdo neozyval, ale nakonec se ozvalo neco nade mnou. On si fotil potucek nekde mimo cestu, takze me nemohl videt ani slyset, mizera:). Ale nasli jsme se...
photo by mrrca.cz
Kdyz jsme se dostali dost vysoko, skoncil les i znaceni.... Jen jsme vedeli, ze musime proste nahoru na hreben:). Drapali jsme se skrze trsy tuhe a misty neuveritelne pichlave agresivni travy (opravdu dokazala bodnout do krve) a jak jsme se blizili k hrebenu, stoupani uz bylo tak prudke, ze jsme si museli pomahat rukama. Ale po delsim boji jsme se vyskrabali do sedla. A ty vyhledy! Proste nadhera, zaslouzena krasa:).
splhame do sedla
photo by mrrca.cz
pohled ze sedla
photo by mrrca.cz
pohled ze sedla
Kdyz jsem videla vedle vrchol Mt Luny, bylo mi jasne, ze tam nepolezu ('cesta' nastesti nevedla pres samotny vrchol). A doufala jsem, ze Mrrca take ne. Ale on proste musel. Kdyz se splhal nahoru a zpet, trnula jsem hruzou. A asi to opravdu zadna prochazka nebyla (nejvic se pry bal, abych nesla nahodou za nim:)).
z vrcholu Mt Luny
photo by mrrca.cz
z vrcholu Mt Luny
photo by mrrca.cz
To jsme ale jeste netusili, co nas ceka. Podle map, ktere jsme meli k dispozici, se k chate v Kiwi Saddle dalo dojit po hrebenech. Neni nic snadnejsiho, reknete si... Ale my uz ted ty hrebeny videli pred sebou! Vazne to byla pesina tak pul metru siroka a na obe strany skaly ci sraz jak krava... No co se da delat, jdeme. Za odvahu a vypeti jsme ale byli neustale odmenovani neuveritelnymi panoramaty (kdyz si teda clovek zastavil, neb jinak chuze vyzadovala 100% koncentraci), hory NP Kahurangi jsou skutecne ohromujici!
hrebenova cesta pred nami
vyhledy
Chvili se slo dobre, ale kdyz jsme videli, jak hreben vypada dal, zacala jsem panikarit... Vysledkem bylo, ze jsme se rozhodli nejvyssi cast prechodu 'podriznout' pres uboci, ktere se nam zdalo celkem schudne. A to byla nejvetsi chyba... sraz byl cim dal tim strmejsi, zacalo to podkluzovat a ve mne rostl cim dal tim vetsi strach. Kdyz doslo na splhani po ctyrech po kluzke trave a zacala jsem sjizdet dolu, protoze jsem se nedokazala udrzet, popadl me hystericky zachvat strachu. No co vam budu povidat, zacala jsem rvat jak maly decko a zcela iracionalne pronaset vety typu 'ja chci domu' a 'ja uz se odtud nedostanu'...:) Proste jsem nemohla dal. Mrrcovi se podarilo me dostat na misto, kde jsem neklouzala. Tam jsem se chvili krecovite drzela travy a trochu se uklidnila. Mrrca pak sel prozkoumat teren, kudy me dostat na nejaky klidnejsi misto. Po chvili se vratil pro muj batoh, ze ho prenese a pak se vrati pro me. Jenze se strasne dlouho nevracel a me chytl druhy hystericky zachvat:). No hruza, totalni kolabs. Ale vratil se a dostali jsme se zpatky na hreben. Ne, ze by to bylo nejak uklidnujici misto pro cloveka se zavrati (sraz na obe strany a hlavne jsem videla, co me ceka dal...), ale neklouzalo to tam a dalo se na chvili v klidu sednout.
V prubehu cele teto akce kolem nas krouzili 2 vysokohorsti papousci. Je to svetova rarita a jsou docel dost velci a hlucni a neuveritelne drzi. Ale ja sem je moc nevnimala:).
photo by mrrca.cz
photo by mrrca.cz
Museli jsme co nejrychleji dal... cesta pred nama byla dlouha, timhle mym sekem jsme ztratili hodne casu a hrozba tmy nas hnala vpred. Navic se zatahlo a vidina deste na tomto miste nebyla zrovna prijemna. Ted uz jsme neopousteli hrebenovou cestu. Mistama to byl fakt hardcore, pro me rozhodne nejnarocnejsi prechod, jaky jsem kdy absolvovala. Ale ja uz jsem si svoji slabou chvili odbyla, takze i kdyz se mi chvilema klepala kolena, uz jsem vse bez vetsich potizi presla. Snad casem bude prilezitost pridat foto, abyste mi verili, ze to bylo opravdu narocny:).
Jeste docela dlouho jsme sli po hrebenech, ktere postupne klesaly az se vnorily zpatky do lesu, kde zacala opet znacena stezka. To uz jsem byla uplne klidna. Museli jsme jeste sejit dobrych 500 vyskovych metru a nohy uz nas bolely pri kazdem kroku. Aby ne, sli jsme a splhali skoro 10 hodin. Za stmivani jsme konecne dorazili k vytouzene chate Kiwi Saddle Hut. Jak ja ji rada videla! Pripadala jsem si doma:)). Byla to mala chaticka s krbrem, ale nejlepsi chata na svete:D.
Meli jsme toho oba plne kecky, takze jsme jen snedli, co slo, a zalezli do spacaku. Pred spanim jsem si jeste procitala nejake komentare, ktere lidi zapsali do knihy (v kazde chate je 'hut book', kam by se vsichni meli zapisovat) a Mt Luna a okolni hrebeny vyvolavaly skutecne silne reakce:). Nekteri cestu dokonce vzdali - no hned jsem se citila lip:D.
27/4/2012
Celou noc prselo. Jak jsem tak lezela na palande v chate, pripadala jsem si strasne stastna, ze mam nad hlavou strechu a ne stan:). Bohuzel neprestalo prset ani rano. Ale alespon se dest vyrazne zmirnil. Navlekli jsme tedy Jurky a vydali se na 6tihodinovy sestup zpet k nasemu autu. Dosli jsme uplne zmaceni, protoze i kdyz neprselo z mraku, trava a kere kolem stezky byly dostatecne vysoke na to, abychom od pasu dolu byli uplne promoceni:).
Prset neprestalo ani odpoledne a vecer, takze jsme nemeli kde veci susit... Z parkoviste na zacatku treku jsme prejeli do vzdalenejsiho DOC kempu Courthouse Flat, kde si dame den pauzu a pak vyrazime na Mt Owen. Opet jsme tu jedini:). Neni tu samozrejme nic nez kadibouda a reka, ale rozhodli jsme se jeste par dni bez sprchy vydrzet. S udivem jsem si tu na ceduli precetla, ze na miste tohoto taboriste bylo kdysi zlatokopecke mestecko. Uprostred niceho! Takove veci me fascinuji:).
Cely vecer prselo, zustali jsme proto v aute a koukali na nekolik dilu serialu Californication za sebou:).
DOC kemp Courthouse Flat
photo by mrrca.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat