Neverejne

Pratele, zdravim od jezera Pukaki. Mam opet, tentokrat ale nezdolatelnou blogovou krizi. Alespon na nejaky cas se mi chce byt neverejna:).

Kdybyste i tak meli zajem dozvedet se neco o nasem putovani, mrknete na Mrrcuv blog - www.mrrca.cz - najdete tam vse a jeste vice:).

Tucnaci

Tak se musim opravit, dneska jsem v muzeu zjistila, ze tucnak zlutooky neni zdaleka nejmensi na svete:).

Invercargill 17/9/2012

Rano prselo. A prselo cim dal tim vic:(. Vsude se zase valely mraky a mlha. V tomhle se nam vyslap zacinat nechtelo, uz jenom baleni stanu nam dalo celkem zabrat. Takze... loucime se s Fiordlandem! At uz jsme odtud pryc.
Pokracovali jsme po Southern Scenic Route na Invercargill a po ceste se jeste stavili u jeskyni Clifden Caves - jsou to jeskyne volne pristupne a pruchozi - asi hodinu se plazite v podzemi a z komplexu vylezete o pekny kus dal, nez jste do nej vlezli (zpatky se pak dostanete po silnici). Musite mit vlastni zdroje svetla (pokud mozno i nejake nahradni, protoze kdyz vam to tam zhasne, jste lidove receno v riti:)) a cesta je znacena malymi odrazkami. No zni to lakave, ne?:) Navic tam neprsi:). Takze jsme vzali celovky a vydali se do podzemi. Po par metrech jsme zjistili, ze nase celovky jsou strasne slabe a ze to bude vazne prolezacka. Po chvili zacalo byt plazeni vazne klaustrofobicke, muselo se plazit po ctyrech a vsemozne prolezat kluzkou temnotou, ale rozhodla jsem se, ze to proste dam:). Pak ale Mrrca z temnot zahlasil, ze jeskyne je zatopena a ze susi se skrz nedostaneme (cetla jsem, ze po destich je to docela mozne). Tak jsem se otocili. A malem jsme se nedostali ven, protoze za nami se valily davy pubertaku - 2 autobusy decek s nekolika pruvodci se pechovly do jeskyni! Chvili jsme pak jeste zvazovali, jestli neprolezat i za cenu promoceni, ale mokra mame za posledenich par dnu plne zuby a vzhledem k tomu, ze jsme teprve vcera dosusili pohory z Greenstone treku, jsme se na to vykaslali. Oba nas to mrzelo, ale zaroven jsme si oddechli, kdyz jsme po chvili z nacucaneho Fiordlandu prejeli do mirne zvlnene krajiny nejjiznejsiho jihu jizniho ostrova:). A uvitalo nas slunce! Aaaa:).
Cesta do Invercargillu byla jeste pomerne dlouha, ale tady je porad na co koukat... Do mesta jsme dorazili akorat na obed, stavili jsme se tedy po dlouhe dobe na fish&chips, mnam:). Asi hodinu jsme pak courali mestem. Je to zvlastni misto. Je docela zajimave, ale nikdo tu neni! Siroke ulice, velke domy, spousta obchodu... a temer zadni lide:).
Nasli jsme 1$shop a koupili si misku, protoze jednu jsme rozbili a druhou ztratili a nemeli ted z ceho jist. Narazili jsme na infocentrum a muzeum zdarma a tam jsme nejakou hodku pobyli. Muzeum bylo docela zajimve, od vseho neco - obrazy, fotky, maorska historie, prirodni historie... nejvic casu jsme ale stravili u akvarek s jestery tuatara, pry pribyznymi dinosauru a nz vzacnosti a raritou. To jsou vam tak zvlastni tvorove! Oni se otiz vubec nehyboul, ale vubec. Takze jsme si zpocatku mysleli, ze jsou umeli. Ale nebyli. Oni se jednou za cas trochu pohnou a pak zase zkameni. No ja jsem z nich byla uplne uvytrzeni, jak mala holka. Kdyz se jeden pohul tak jsem vyjekla 'hele hele tenhle se pohnul!':D. Byla s nima docela sranda:). Dalsi zajimava expozice byla venovana mistnim vzacnym ptakum, zejmena albatrosum, tucnakum a ostrovum mezi Anraktidou a Zelandem. Pro nas poucne:).
Unaveni z muzea uz jsme se vydali uz jen nakoupit do Pak&Save a pak ubytovat do Beach Rd Holiday Parku kousek za mestem. Opet velmi prijemne misto, misto pro stan pro 2 jen za 23$, vytapena TV mistnost... Pohodlne a prijemne straveny vecer.

Lake Monowai 16/9/2012

Rano temer neprselo! Ve vzduchu poletavala voda, ale tak droboucce, ze jsme za techto podminek byli schopni 'susit' stan a ponca:) - aspon na chvili, nez se vydame dal. Behem dne se pak mraky trhaly a postupne stale vic se ukazovalo slunko. Hned nam bylo veseleji a tesili jsme se na turu.
I v Manapouri se na chvili mraky trochu zvedly a potrhaly,takze jsme dokonce videli i jezero a kousek jeho okoli:). A je tu opravdu moc pekne. Kdyz je pekne.
Vyrazili jsme po Southern Scenic Route smerem na jih a zanedlouho odbocili k jezeru Monowai. Cestou jsme se nestacili divat napravo nalevo, vsude zasnezene spicky, zelene louky plne ovecek s prckama, proste nadhera. Stejne tak okoli jezera Monowai slibovalo krasnou scenerii. Dojeli jsme do DOC taboriste, ktere u jezera je (a je zadarmo) a odtud si vysli na kratkou prochazku (30min) na vyhlidku. Sice jsme museli hledat skviry mezi stromy a nakonec se probojovat ke brehu jezera, abychom meli ten vyhled, ktery jsme chteli, ale pohled to byl skutecne osvezujici:) - vsude kolem jezera zasnezene skaly, odrazejici se na hladine a pruzracne vody. Notnou chvili jsme se kochali, nebylo kam spechat:).
Po navratu se nam jeste nechtelo zavrit se v aute, prozkoumali jsme proto trochu okoli a narazili na jeste jednu kratkou prochazku pres mistni baziny. Opet nas rozveselovaly okolni v slunku se lesknouci hory a hrejive slunce. Pesina ale asi po pul hodine smizela pod vodou (kdyz v oblasti bazin hodne prsi...), tak jsme to museli otocit. Ale nevadi, konecne jsme ziskali aspon poneti o tom, jak Fiordland vlastne vypada:).
Zbytek dne jsme stravili u knihy a filmu. A plni ocekavani jsme se sbalili a pripravili na zitrejsi 2denni vyslap.
Noc byla ale jeste dobrodruzna... Oba jsme se uprostred noci vzbudili nejakymi vystrely. Znelo to jako vystrel, ale tezko rict... Dole u rampy pro lode nekdo byl a svitil baterkou. Po chvili odjelo auto. No ja jsem se vazne bala a uz jsem toho pak moc nenaspala:). Nejspis to ale byli nejaci pubertaci...

Nacucany Fiordland 15/9/2012

Celou noc neprestalo prset a i rano se voda z nebe valila proudem. Zaciname mit vsechno opet mokre, vsude v aute vlhko a nadeje na ususeni se upina jedine k slunci, ktere je v techto mistech vzacnosti... Proto jsme se rozhodli dnesni den opet stravit nekde pod strechou. V kempu, kde jsme aktualne pobyvali, se nam moc nelibilo, nikde se tu nedalo zahrat, tak jsme chteli zkusit druhy mistni Holiday Park. Nejdriv jsme ale zajeli do 'centra' mesta, trochu se porozhlednout, zjistit, ze kino je drahe a podivat se do outdooroveho obchodu. Porad nas vsechny ty zlepsovaky pro turisty, ktere bychom mohli mit, kdybychom meli penize, neprestaly bavit:). Ale odnesli jsme si jen plynovou bombu...
Pak jsme jeste chvili zakotvili u 'vyhllidky' na jezero Te Anau; vzhledem k pocasi byl ale videt jen kus sedive hladiny, okoli se halilo v mlze, desti, mracich... ve vsem dohromady:).
Chteli jsme tu poseckat do poledne a pak se ubytovat, ale mezitim jsem zabehla do nedalekeho DOC centra a poptala se na stav Kepler treku - to byl totiz duvod, proc jsme tu chteli zustat. A duvod se rozplynul:(. Pani nejdriv vypadala zdesene, ze se tam chci vydavat sama a kdyz jsem ji rekla, ze jsme dva, tak se stejne moc neuklidnila:). Na vrscich je totiz 0,5 - 1,5m snehu a po vydatnych destich i vyssi lavinove nebezpeci. Na chate pry nebude zadne drevo, nemame tedy pocitat s tim, ze bychom se ususili a zahrali. A predpoved slibuje snih, mraz a dest. No nezni to lakave?:) Uprimne mi rekla, ze pokud nemame s pohybem ve snehu velke zkusenosti, trek nedoporucuje. A ze si urcite mame vzit macky a cepiny (a kde je jako mame vzit?). Presto se mi to nechtelo hned tak vzdat, v DOCu obcas trochu moc strasi... Chtela jsem podniknout alespon 2denni vyslap na Luxmore Hut - 2/3 cesty se splha lesem a az posledni 2 hodiny by se melo nad bush line brodit snehem zhruba do pasu. A kdybychom videli, ze brodit nejde, vratili bychom se zpet. Ale nakonec jsme vzdali i to, protoze precijen Mrrcuv kotnik neni jeste tak uplne v poradku a brozeni snehem by tomu asi moc nepomohlo:(. Takze jsme kvuli snehu a pocasi museli vzdat dalsi Great Walk, tentokrat slibujici skvele vyhledy na okolni spicky NP Fiordland (z ktereho jsme vzhledem k pocasi zatim temer nic nevideli).
Rozhodli jsme se posunout o kousek dal do Manapouri a pokud to bude mozne, udelat nejaky alespon jednodenni vylet tam. Chvili jsme hledali nejake misto, kde bychom preckali zbytek destiveho dne a noc. Nejprve jsme zajeli do jakehosi motor kempu pri ceste a tam pani malem spadla ze schodu, kdyz jsme se ji ptali na tent site:). Ono totiz vazne hodne prselo. Kemp byl ale drahy, zkusili jsme proto popojet a dobre jsme udelali - narazili jsme na Possum Lodge, kde jsme za 40$ dostali k dispozici chaticku s TOPENIM!!! a vyhrivanou mistnost s wifi internetem zdarma! Vsechno bylo vybavene sice sktromne, ale ciste a stylove a vazne se nam tam moc libilo, muzeme jedine doporucit (non powered site stoji jen 10$;)). Takze jsme si konecne odpocinuli od zimy a mokra, susili mokre veci, dokonce jsem i vyprala, a po dlouhe dobe jsme si doprali horkou sprchu:).
Bylo to vazne moc prijemne odpoledne, i v tom desti, a v klidu jsme mohli rozmyslet, co dal. Treky v okoli jsme vzdali - museli bychom totiz platit lod za prepravu na zacatek a konec a to se nam nechtelo. Chvili jsme uvazovali, ze Fiordlandu dame sbohem a bez zastavky se presuneme do nejjiznejsiho mesta NZ - Invercargillu. Nakonec jsme mu ale precijen dali posledni sanci: zitra se presuneme k jezeru Monowai a tam zkusime podniknout 2denni trek k jezeru Green Lake. Uvidime, co pocasi, na zitra predpoved slibuje polojasno.
Pak uz jsme jen uzivali pohody a tepla a opravdu dobre se vyspali:).

foto

podarilo se mi doplnit foto, takze pokud vas zajimaji obrazky, muzete zacit u prispevku "Den prvni poprve a podruhe". vetsina fotek je Mrrcovych, ale obcas narazite i na nejakou moji:).

A chcije a chcije! aneb jak jsme nevideli Milford Sound (14/9/2012)

Rano jsme se probudili do deste. Jen jsme co nejrychleji sbalili a vydali se smerem do Milford Soundu. Cesta to byla docela dobrodruzna:). Projizdeli jsme mezi uzkymi skalami, lavinovymi poli a i kdyz na silnici zadny snih nebyl, okolo ho byly hromady:). Nejnapinavejsim okamzikem byl pak vjezd do Homer Tunnel. Homer tunel je v nadmorske vysce 945m, zacal se stavet ve 30. letech a pomohl tak mnoha lidem v dobe financni krize. Otevren byl v roce 1953. A od te doby na nem nic neupravovali, jen ho udrzuji a ponechavaji v naprosto puvodnim stavu. No reknu vam, ze to byl docela zazitek:). Tunel nema zadne steny, jen hrube otesanou skalu, temer zadne osvetleni a pomerne prudce se svazuje. To vse 1,5km, tak akorat, rekla bych:D. Na druhe strane vas pak ze 3 stran sviraji skalnate hory a po jejich uboci klickujete dolu k Milford Soundu.
Na miste jsme byli pomerne brzy, vsechno bylo zavrene, nikdo tu nebyl, huste prselo a byla mlha a nam bylo jasne, ze uvidime prd... Nalada nestala za nic, takze celkove tenhle vylet stal opravdu za to. Plavbu nezrusili, ale vseho vsudy nas na lodi bylo 9. Krome toho nam oznamili, ze v poledne se silnice opet uzavira (kvuli bourkam a silnym destum) a pokud nechceme zustat uvezneni v Milford Soundu, mame se hned po pristani vydat na cestu zpet. Plavba nebyla nudna, ale opravdu jsme temer nic nevideli. Ceho jsme videli opravdu hodne, tak to byly vodopady. Neuveritelne mnozstvi malych, velkych a obrovskych, silnym destem prave vytvorenych i stalych vodopadu a dokonce i 'mizejici vodopad', ktery je pry videt jen za hodne spatneho pocasi - byl totiz tak silny vitr, ze voda nedopadala do more, ale v pulce ji vitr sebral a rozhazel v miliony malych kapek. Ten vitr byl vubec jeden z nejsilnejsich dojemu, obcas to s lodi delalo psi kusy a na palube jste se museli drzet zuby nechty. Kapitan radeji ani nevyplul na otevrene more, zustali jsme "schovani" ve fjordu. A Mitre Peak? No nekde tam byl, ale ktery s tech zamlzenych obrysu to byl, to jsem si nebyla jista ani podle kapitanova popisu...
Takze tolik nas zazitek z udajne nejkrasnejsiho a nejfotografovanejsiho mista na NZ:). Pro ilustraci prikladam par Mrrcovych fotek. Sice jsou cernobile, ale verte, ze kdyby byly ponechany barevne, vzpadaly by temer stejne:). Kazdopadne je to trochu jiny pohled na Milford Sound, nez jaky bezne najdete na internetu.

 tady je krasne videt mizejici vodopad:)

Po pristani jsme spechali, aby nam silnici nezavreli pred nosem, bylo neco po pul 12. Za toho husteho deste to nebyla moc prijemna cesta, ale v pohode jsme projeli az do Te Anau a ubytovali se v jiz znamem kempu Fiordland Great Views.
Ted se tu snazime prezit pri caji, ale je nam vazne kosa. Za tohodle pocasi je cestovani tak trochu otrava, protoze nikam nemuzete a kdyz uz se nekam vydate, nevidite nic. Navic je vam porad zima a porad neco susite a pritom nemate kde. No snad nekdy prijde to jaro:).

Po Milford Rd (13/9/2012)

Rano neprselo, dokonce i kousky modre oblohy byly k videni. Ale hezky nebylo a bylo to cim dal horsi. Ale dokud neprsi, jsme stastni:). Jeste jsme se pro jistotu stavili na informacich ohledne stavu a prujezdnosti Milford Road - obcas jsou totiz potreba retezy, ktere nemame a ktere bychom si museli pujcit. Zjistili jsme, ze silnice se otvira v poledne a ze retezy nepotrebujeme. Parada. Dnes jsme sice nechteli dojet az do Milford Soundu, ale zabookovali jsme si vyhlidkovou plavbu po fjordu s Jucy Cruize na zitrejsich rannich 9:45 (nejlevnejsi plavba, jakou jsme nasla:) za 55$ s muffinem zdarma:D). Dnes jsme chteli dojet jen asi do dvou tretin cesty a vylezt na Key Summit (3hod s navratem). Ale Mrrca nakonec nechtel, ze se na to jeste neciti, tak jsme si prosli jen 2 kratke prochazky strasou pro vozickare:) - Mirror Lakes (10min), kde se odrazely okolni hory na hladine (ale nic uzasneho...) a Lake Gunn Nature Walk (45min), coz byl okruh docela peknym lesem, ale nic uchvacujiciho.

 Mirror Lakes

po ceste

A pak uz jsme jen zajeli do DOC kempu Lake Gunn a travili odpoledne v aute u filmu. Mimochodem tenhle kemp byl na moc peknem miste, akorat na sterku se dost blbe stavi stan. Koliky jsme nemeli sanci zapichnout, stan jsme tedy jen zajistili vetsimi sutry a doufali, ze okolni stromy budou tvorit dostatecne zavetri:).
Odpoledne zacalo drobne prset a v noci se rozprselo uz poradne, holavne fucer silny vitr. Ale nas stan byl mezi stromy dobre schovany, preckali jsme noc v suchu.

Za obzorem (12/9/2012)

Dnes se ukazal i kousek modre oblohy! Hura! Vrsky tak slibovaly i kdyz castecne mraky zahalene, precijen pekne vyhledy. Rozhodli jsme se proto jeste pred opustenim oblasti Queenstownu investovat do gondoly. Listek na jednoho prisel na 25$, coz je dost penez, ale chteli jsme se tu proste jeste naposledy rozhlednout. Gondola je ovsem, coz se dalo cekat, misto i v tuto rocni dobu plne turistu a z turistu penize zdimajicich 'atrakci'. Jak nasednete do kabinky, hned pribehne pani s fotakem a chce vam udelat pamatecni fotku, kterou si pak pri ceste zpet muzete vyzvednout. Pak mate chvili klid v kabince, ovsem jizda je to pomerne kratka, i kdyz udajne nejstrmejsi na J polokouli. Kdyz vas kabinka vyplivne v horni stanici, ocitnete se v arealu obchodu s darkovym zbozim, kavaren, restauraci a kdo vi ceho vseho. Na vyhlidkove terase si musite pockat, az se uvolni misto a mezitim vyfotit par azijskych paru:). Kdyz se od toho dokazete aspon nachvili odpoutat,  vyhled je tu nadherny. Jezero Wakatipu zariznute mezi zasnezene skalnate spicky pusobi temer neskutecne. Obcas mam pocit, ze takovahle mista jsou preci jenom ve filmech:).

Chvili jsme taky pozorovali paraglidisty, kteri nad jezerem provadeli silene vypadajici a turisty desici vyvrtky. Az na ty vyvrtky jsem jim zavidela:).
Mrrca porad pajda na kotnik, tak jsem se sla sama projit aspon kousicek nad lanovku. Moz daleko to neslo, protoze po chvili jsem se ocitla v mistech s hlubokym snehem. Ale i tak jsem se dostala aspon par metru od davu a uzila si chvili klidu. Musi byt super vylezt na ten Ben Lomond, ktery je od horni stanice lanovky asi 3hod splhani. Ale mame (teda Mrrca ma) valecna zraneni, takze jeste par dni splhat nebudeme. (Samotne se mi do toho ve snehu a mrazu nejak nechtelo.)
Sjeli jsme lanovkou zpatky do Queenstownu a vydali se po SH6 do Te Anau. Cesta to byla docela dlouha, ale jeli jsme naprosto uzasnou krajinou (i kdyz ted vsechno lezi pod snehem). Celou dobu jsem se kochala:).
Slunecne pocasi kupodivu vydrzelo cely den a tak jsme se mohli v klidu ubytovat v Holiday Parku Fiordland Great Views, kousek za mestem Te Anau, a susit na slunicku stale mokre pohory. Take jsme se stavili v DOC navstevnickem centru a poptali se na stav silnice do Milford Sound, kam mame namireno. Posledni 2 dny byla totiz kuli snehu a lavinovemu nebezpeci zavrena. Pani nam ukazala par obrazku, abychom si udelali predstavu, jak to tam ted vypada a museli jsme uznat, ze bychom tam byt nechteli. Zitra by ale melo vse byt odklizene a prujezd bezpecny. Mene nas potesila informaci o stavu Kepler tracku - nad hranici lesu pry lezi snih do vysky pasu a v nekterych mistech i mnohem vic. Hmmm... treba stihne jeste neco odtat, nez se tam vydame...
Po dlouhe dobe jsme si taky koupili maso - hoveezi rizky:) - a v kempu si uvarili poradnou veceri. Tak at nam pocasi vydrzi! Ale to bychom nesmeli byt ve Fiordlandu, navic na jare...:/

Uchumeleny Queenstown (11/9/2012)

Uvitalo nas neuveritelne mraziveq rano. Po chvili se k mrazivym teplotam pridal jeste snih a chumelilo vazne hodne. Na to, ze jsme tu snehove vlocky za celou zimu zazili jen jednou, se nam tento zpusob jara zda ponekud podivny!
Kempem se potulovali 3 tmave hnede ovecky a beran, tak si ozirali travu, klidne si i prosli louzi a vubec jim nebyla zima! Jak my jim zavideli:). My naopak, nez se nam podarilo vsechno sbalit, jsme byli promrzli, zejmena v rukach uz jsem ztracela cit. Puvodne jsem chtela sednout za volant, ale v techto podminkach, na letnich gumach... to jsem si vazne netroufla. Takze kotnik nekotnik, kdyz jsme se chteli posunout aspon do Queenstownu, Mrrca musel ridit. A cesta to byla docela dobrodruzna - misty na silnici lezela centimetrova vrstva rozmokleho snehu a v tech houpavych serpentinkach jsem teda mela pulky stazene:). Ale do Queenstownu jsme dojeli v pohode. I tady huste chumelilo, tak jsme chvili premysleli, co dal. Zvazovali jsme vylet gondolou nad kopec na mestem (odkud maji byt krasne vyhledy) - misto puvodniho vyslapu na Ben Lomond, to by Mrrcuv kotnik nezvladl. Ale v tomhle pocasi by to byly vyhozene penize. Tak jsme aspon courali centrem, prolezli vsechny outdoorove obchody a nakonec koupili ten varic za 35$, ktery jsme meli koupit jiz pri prvni navsteve:). Levnejsi jsme nikde nenasli. Zaludky jsme pak opet prijemne naplnili v bagetarne Subway a rozhodli se, ze tu v teple nejakeho backpackeru zustaneme do zitra. Nekde stanovat v tomhle silenem pocasi se nam moc nechtelo a dalsim cilem v nasem ininerari je Te Anau, 2,5hod vzdalene mesto, tedy zbytecne velka namaha pro Mrrcovu nozku.
Ubytovali jsme se ve velmi skromnem Lakeside Backpackers, i tak za postel v 6tiluskovem pokoji platime 25$. Ale je tu topeni, jede naplno, nohy schovane pod perinou, caj a v planu nejaky film:). Konecne poradny odpocinek!

Lenoseni v Glenorchy (10/9/2012)

Prvni, co ze me rano vypadlo, bylo: 'Co kotnik?'. Mrrca se totiz vazne bal, ze je kvuli kotniku z cestovani nadobro vyrazen a ze poleti domu. Nastesti se ale bolest zmirnila a otok splaskl, takze snad nejde o zlomeninu, ale natazene vazy nebo neco tomu podobneho. Abcyhom se vyhnuli dalsim komplikacim, rozhodli jsme se dnes zustat na miste - Mrrca se porad belha, takze na zadne vyslapy to min par dni jeste nebude, navic ho boli i rizeni, proto dnes stravime den na gauci v kempove kuchyni. Venku beztak od rana cely den prselo, takze nas ani tak nemrzelo, ze jsme se, jak bylo puvodne v planu, nevydali ani na zadny maly vylet v okoli. Pravdou je, ze okoli Glenorchy je uzasne. Ale dnes bylo opet vse ukryto v mracich. Pro zmenu:).
Takze jsme se nastehovali do kuchyne a den stravili u ntbooku. Lenoseni nam trosku zneprijemnoval fakt, ze kuchyni tahlo a byla tam vazne kosa. To jsme vyresili tim, ze jsme si tam donesli spacaky a vylezali jenom v pripade potreby jist nebo jit na zachod:).

Caples & Greenstone track II (8/9 - 9/9 2012)

9/9/2012
Kdyz jsme sli vecer spat, prselo. Kdyz jsem se v noci parkrat probudila, neslysela jsem dest na strese a mela jsem tak super pocit, ze rano treba nebude vsude tolik vody. Kdyz jsem se ale podivala ven z okna v rannim svetle, zjistila jsem, ze celou noc snezilo a porad chumeli!!! Vsude bylo dobrych 5cm snehu! A kosa! No v techto podminkach se nazout do promocenych bot vyzadovalo opravdu se kousnout... Navic uz jsme si ani neuvarili teplou snidani, varic uz je uplne nepouzitelny:(. Jedine, co nam zvedalo trochu moral byl fakt, ze obcas mezi mraky vylezlo slunce.

rano u chaty Greenstone Hut

photo by mrrca.cz

 

Cesta na konec trasy mela trvat 3 - 5hod. Vyrazili jsme tedy rychlym tempem, abychom nezmrzli. A po chvili jsme byli opravdu zahrati. Slunko vylezalo zpoza mraku stale casteji, hralo, rozpoustelo snih a neprselo. Takze se pochodovalo docela dobre, i pres promocene nohy. A dnes jsme dokonce i videli neco z okolni krajiny. Hezka:).
Do cile jsme dorazili ani ne za 4hod. Zvladli jsme to! I pres neprizen pocasi!:) Rozhodne nelituju, ze jsme vyrazili, sice jsme moc nevideli, ale zazitku mame spoustu;).
Vsechny brody po ceste zpet do Kinloch nase auto hrave zvladlo. Udelal se krasny den, tak jsme se po ceste do Glenorchy obdivovali okoli, ktere jsme pred tim nevideli. Je to takovy horsky raj:).

Ubytovali jsme se ve stejnem kempu a konecne vydechli (puvodne jsme chteli zakotvit v Glenorchy Backpackers - na netu inzeruji tent sites - ale pri dotazu na camping tam na nas koukali jako bychom prileteli z jine planety...). Kdyz jsme se zastavili, Mrrcu zacal bolet kotnik. Po ceste si ho zvrtnul a veril, ze to bude v pohode, ale neni. Boli cim dal vic a trochu mame strach, jestli neni zlomeny:(. Uvidime, jak se to bude dal vyvijet...

Caples & Greenstone track I (6/9 - 8/9 2012)

6/9/2012
Ze spacaku nas opet vyhnal budik. Ani jeden jsme moc dobre nespali, takze se nam vstvalo docela tezko. Ale do dvou hodin jsme byli kompletne sbaleni, nakrmeni a pripraveni na 4denni vyslap Caples/Greenstone track.
Dojeli jsme do vesninicky Kinloch na druhe strane jezera Wakatipu, kde jsme puvodne chteli nechat auto. Kdyz jsme ale zamykali, sel kolem usmevavy mistni vousac a presvedcil nas, ze mame dojet autem az k zacatku treku. My jsme se totiz bali brodu, ktere na ceste jsou a ktere se po destich mohou stat pro nase vozitko neprujezdnymi (doporucuji 4wheel drive). Pan nas ale presvedcil, ze to vozitko zvladne. Tak jsme to riskli a k zacatku treku se skutecne dostali. Ale jeden brod nas teda zdrzel... cele to tam bylo jakesi rozryte a nas nizky podvozek s tim mel problem. Nakonec jsme ale, i kdyz s kouricimi koly, projeli. Ted jeste abychom se dostali zpatky:).
Hned na zactku vyslapu jsme narazili na sympatickeho chlapika s puskou, ktery jde dnes stejnou trasu, jako my - na Upper Caples Hut (kde chce par dni zustat a lovit). Nase vozitko vedle toho jeho terenaka vypadalo jako nedochudce:).
Hodili jsme tedy batohy na zada a vydali se proti proudu reky Caples. Pocasi zpocatku bylo celkem fajn - sice porad tak trochu prselo, ale mezi mraky se obcas prodralo slunko a vytvarelo tak pekne svetelne efekty. Cesta byla celkem snadna, zadne velke prevyseni, hlubokym udolim se zasnezenymi vrsky po obou stranach. Obcas jsme se schovali do lesa, obcas sli po loukach mezi ovcemi a mohli tak uzivat klidnou krasu, ktera nas obklopovala.

Po asi 3 hod jsme dosli k chate Middle Caples, kde jsme si dali maly obed. Kdyz jsme vyrazili dal, dest zacal pomalu nabirat na sile. Na tomto useku nas taky cekalo spousta brodu, nastesti nijak vysokych, ale do jedno Mrrca zahucel:). Stoupl totiz na kamen, ktery se pod nim prevalil. Nastesti se jen tak polozil na bok a nic se mu nestalo, jenom ho pak studela prcka:). Veci v batohu a fotak zustali v suchu, takze vsechno dobre dopadlo:). Ja, nez abych riskovala hopkani po kamenech, jsem radeji obcas prosla vodou. Boty a navleky by nemely mokro propustit a celkem dobre poslouzily.
Pred 5 hod (po dalsich cca 2,5hod chuze) jsme dorazili do dnesniho cile - Upper Caples Hut. A bylo na case - dest zhoustl a ozivalo se hrmeni. Nastesti uz ze sucha chaty jsme pak pozorovali blesky, hremlo az se cela chata otrasala a prselo opravdu vydatne. A prsi porad.
Chlapik s puskou (ktereho jsme predehnali na Middle Caples Hut, kde si daval obedoveho slofika) dorazil docela promoceny:). Ale ukazalo se, ze donedavna pracoval pro DOC na udrzbe treku, takze ho nejaky dest nerozhazi. Trochu jsme pokecali, on nam tu zatopil, takze je tu ted docela utulno:). Pry ted pracuje jako rybar, ale toulani lesy mu chybi, tak si jel na par dni vycistit hlavu.
No... snad zitra nebude tolik prset a bude se dat v pohode brodit...

7/9/2012
Dnes za sebou mame opravdu narocny den... Ale zvladli jsme to! I kdyz byly chvile, kdy jsem o sobe vazne pochybovala:).
Rano se nam podarilo vyrazit kolem pul 10 od chaty Upper Caples Hut (520mnm). Loucilo se mi s ni docela tezko - bylo tam utulno a hlavne sucho, venku totiz prozmenu prselo. Nastesti ale jen lehce, takze se dalo v pohode pochodovat. Nicmene nocni lijaky udelaly sve... Na tomto useku treku je totiz opravdu hodne brodu a po tak vydatnem desti jsou obcas docela vyzyvajici (taky pred nimi varuji nejen lide, ale i cedule v chatach).
Pomerne hned zpocatku jsme narazili na dva potoky s prudce se valici vodou, pres ktere jsem se nemohla dostat. Kdyz se nam asi po pul hodine podarilo me dostat na druhou stranu, hned za hrbem byl dalsi. Uz jsme to pomalu vzdavali a smirovali se s cestou zpet, kdyz Mrrca nasel cestu pres kameny. S batohy by bylo ale hopkani po sutrech ponekud riskantni, takze je cekalo prehazovani. Mrrca hazel, ja kontrolovala dopad (chytat jsem se, vzhledem k jejich vaze, nepokousela). Oba jsme si tak zohnuli konstrukce na zadech:/, snad to pujde jeste nejak srovnat. No a kdyz jsem chytala Mrrcuv fotak, uklouzla jsem po korenech a poradne se vymlela, narazila si holen a koleno, ale fotak jsem zachranila:). Podobnych, i kdyz uz o neco snazsich brodu nas cekalo jeste spousty. Vzdycky nam to sebralo spoustu casu a sil, ale boty jsme, i diky navlekum, udrzeli relativne suche (nebo jen vlhke:)).
Cesta zacala pomalu stoupat, az se zmenila ve splhani - stoupali jsme do sedla McKellar (945mnm). Cestu nam komplikovaly nejen potoky, ale obcas i obrovske louze, skrze ktere jsme se museli dostat. To jsme ale jeste netusili, ze nas cekaji brody, ktere proste suchou nohou neprojdeme. Ten prvni byl relativne uzky, ale vodu jsem mela pod kolena a opirala se do me slusnou silou. Presli jsme, ale v botach uz meli rybnik. No aspon uz nas nezdrzovalo obchazeni louzi atp.:). Nejhorsi ale bylo prebrodit hlavni reku Caples - brodili jsme ji uz pomerne vysoko, ale i tak byla pomerne siroka, prudka a vodu jsem mela asi do pulky stehen:). Bala jsem se sily proudu, takze si to Mrrca chudak dohromady prebrodil 3x, aby mi mohl delat podporu. Ale dostali jsme se na druhou stranu!!! A od te chvile meli od brodu pokoj. Cekalo nas prudke splhani do sedla, po korenech, kamenech a v podstate potokem, ale nam uz to bylo jedno, mokrejsi nohy uz jsme mit nemohli:). A i kdyz to byla drina, tak se nam cesta libila.

photo by mrrca.cz

Vydrapali jsme se nad hranici lesa a uzili si aspon chvili vyhledu, i kdyz neokazalych a zamlzenych (jinak jsme sli cely den lesem).

photo by mrrca.cz

Sestup do udoli na druhe strane uz byl pak nudny - DOC tu vybudovali sterkovou serpentinovou cestu. Nejen ze to byla nuda, ale i tim dost narusili statiku strane - kazdych par desitek metru jsme prelezali popadane stromy nebo sesutou pudu. V udoli jsme se napojili na Greenstone track a sli a prolezali jeste vice jak hodinu podel jezera McKellar, az jsme se konecne probojovali k chate McKellar. Hura!:)
Na chate sice nikdo nebyl, ale bylo na prvni pohled poznat, ze tu nekdo prebyva. Zprvu jsme byli trochu nervozni, koho mame ocekavat (nechali tu totiz dost neporadek), ale nakonec se privalili 3 lovci stredniho veku, s cerstvou koristi (nastesti jsem videla jen zkrvavenou bundu, i to stacilo:)). Docela radi jsme je videli, protoze nam definitivne odesel varic. Takze bychom bez jejich pomoci hladoveli. Chlapik nam pujcil svuj a dokonce se pokusil opravit ten nas, ale bohuzel to moc nepomohlo - kolem ventilku unika plyn a ten chyta a to je pomerne nebezpecna zalezitost:/. Budeme proste muset koupit novy...

 

8/9/2012
Presto, ze chlapici vecer zatopili, boty jsme meli rano uplne uplne mokre. Nic  prijemneho:). Ale ono to bylo po pul hodine chuze vlastne uplne jedno - v botach jsme meli opet rybnik. Kdyz jsme vyrazeli, prselo. A prselo cely den. Krome toho jsme skoro porad brodili a tentokrat se malo ktery brod dal projit suchou nohou. Na druhou stranu nebyly brody prudke a nebezpecne, jen hodne mokre:). Obcas jsme potkali mostek, ktery zacinal uprostred reky nebo byl uplne pod hladinou. Vsechny potoky a reky byly rozvodnene a rozlite a kde nebyly potoky byly louze a z pesiny byl casto potok nebo jezirko. No proste jsme z vody temer nevylezli:). V zivote jsem nevidela nic tak mokreho, jako toto udoli Greenstone River. Voda byla naprosto vsude, ve vsem, na vsem, pod vsim. Obcas jsme stoupli na travu a ta se s nami zhoupla jak trampolina, protoze byla nafoukla zespodu vodou. Nebo ze zeme vytekala minigejzirkem voda. Ne nadarmo se teto oblasti rika 'Land of Tears':). Zpocatku jsem si vsechno to mokro, mlhu a zahalene kopce uzivala. Ale dlouho mi to nevydrzelo:).

photo by mrrca.cz

Pridavam kratke video, jak jsem se pekne zhoupla po nafouknete trave po jednom z mensich brodu:)

Cestou jsme taky potkali par promocenych a vystrasenych kravek a bohuzel i utonule tele:( (ja teda myslela, ze je to pes, ale Mrrca rikal, ze to melo kopyta).
Sice jsme za sebou dnes nemeli zadne prevyseni, presto jsem toho mela plne pohory. Byli jsme promaceni, promrzli a hladovi, ale nakonec se doplazili k dnesnimu utocisti na Greenstone Hut. Chata je na moc peknem miste, na chvili se nam i ukazaly okolni zasnezene vrsky. Kdyz je pekne pocasi, asi jsou z udoli krasne vyhledy na hory. Ale i v desti ma trek sve kouzlo, jen je to tak trochu nepohodlne:).

Queenstown (5/9/2012)

Kdyz jsem rano vylezla ze stanu,gaz spadla mi brada - vecer jsme vubec netusili, ze nas obklopuji mohutne spicate a na vrscich zasnezene kopce, zejmena na druhe strane jezera Wakatipu, na jehoz brehu jsme stanovali! Byl to neuveritelny pohled, i kdyz se vsude valely sedive mraky a kazdou chvili kus vyhledu zahalily. Notnou chvili jsem pak stala na brehu a divala se, nez jsem si uvedomila, ze je mi zima a oziraji me ty vsudypritomne protivne sandflies:).

Pri snidani dorazil DOC ranger vybrat poplatky za kempovani (tento DOC kemp, zatim jako jediny, co jsme potkali, nemel tptiz 'self registration'). Byl to takovy upovidany dedula, dali jsme se na chvili do reci a povedeli mu o svych planech projit Caples a Routeburn treky. Trochu se zarazil a rikal, ze nas nechce odradit, ale at jsme opatrni, ze v tuhle rocni dobu to muze byt nebezpecne, ze pocasi tady je na jare neuveritelne nevyzpytatelne a opravdu hodne tu prsi; behem hodiny se muzou hladiny rek zvednout i o metr. A ze tyto reky budeme muset prekracovat. Dodal pak navod, jak brodit reku, je-li hladina vysoka. Na zaver nam pak dal tip na par jednodennich vyletu, kdybychom si to pry jeste rozmysleli:). My jsme si to rozmyslet nechteli, ale trochu nas znepokojil, tak jsme se rozhodli zajit jeste do DOC centra v Queenstownu.
Pomalu jsme tedy sbalili a vyrazili do 'mesta adrenalinu', jak se Queenstownu rika. Prave na tomto miste vymysleli a poprve vyzkouseli bungeejumping:). Chvili jsme courali centrem, mesto je to docela sympaticke, zije to tu, ma takovy vice evropsky charakter a hlavne nadherne okoli - jezero Wakatipu vyrezane kdysi ledovcem mezi strmymi kopci. Zabloudili jsme do par outdoorovych a obchodu - chtela jsem koupit novy varic, nasli jsme jenden za 35$, tj. neuveritelne dobrou cenu, ale nejak mi nefungovala kreditka:(. Z novozelandskych penez jsme brat nechteli, takze jsme odesli bez varice (chyba!). V Subway jsme si po dlouhe dobe dali vyborny obed a natrefili pak na DOC. Sli jsme se tedy jeste jednou poptat na podminky na trecich Caples a Routeburn a slecna na nas zacala po chvili mluvit cesky! No to byl vazne sok:). Horsi pak bylo, co nam rekla - na Routeburn rozhodne nechodte, hrozi tam laviny a nekolik pristich dnu ma silne prset a snezit a podminky se tak jeste zhorsi. Neee! To jsme vazne slyset nechteli! Chvili jsme tam s ni diskutovali o moznostech a rizikach a nakonec zklamani odesli. Docela nam to zkazilo naladu:(. Navic tu byl jeste problem s prepravnou na zacatek a z konce trasy. Prestoze diky spojeni techto 2 treku bychom se vratili alespon do stejne oblasti, konec a zacatek jsou od sebe vzdalene asi 40km. Doufali jsme v nejaky shuttle bus, ale zjistili jsme, ze pravidelne jezdi jen v lete. V tuhle rocni dobu bychom si museli zaplatit soukromy a vyslo by to na neuveritelne penize (asi 400$!!!). Vsechno se to tak komplikovalo, ze jsem uplne ztratila chut nekam vyrazet:/. Rozhodli jsme se prejet do 44km vzdaleneho Glenorchy, zakladny pro nekolik treku v okoli, vcetne tech nasich, a tam naplanovat, co dal. Cesta do Glenorchy vede kolem jezera a kdyz neridite, muzete se hodinu kochat a neomrzi vas to:). V Glenorchy jsme jeste chvili spekulovali a diskutovali s pani v mistim obchode-infocentru a nakonec se rozhodli i pres vylozenou neprizen pocasi (predpoved slibovala silne deste, snih, bourky a vichrice) absolvovat teky Caples a Greenstone. Ten nejkrasnejsi - Routeburn - jsme vzhledem k lavinam vzdali:(. Vazne nas to stvalo, ale nehodlali jsme odjet s prazdnou. Jeste zbyvalo poresit, jak se dostat k vychozimu bodu treku. Tyto dva sice tvori kolecko, tedy zacinaji a konci na stejnem miste, ale pristupova cesta je ponekud narocna pro auta s nahonem na 2 kola. Rozhodli jsme se tedy auto zitra nechat v Kinloch a dojit zbyvajicich asi 11km po svych.
Ubytovali jsme se v mistnim kempu, pripravili se na zitrek a trochu se zrelaxovali vinem a cokoladou:).

Wanaka

Pondeli 3/9/2012
V noci me sice budil mesic, ktery mi skrze okynka u auta svitil primo do oci, ale rano jsme byli obklopeni hustou mlhou. Ja jsem spala v aute, ale Mrrca si po predesle probdele noci radeji ustlal v mistnim 'shelteru' (kus zastreseneho mista s podlahou, ale beze sten). Puvodne chtel spat na lavicce, ale od toho ho odradili pavouci a tak si tam postavil stan :) (na louce to neslo, byla podmacena a bahnita). A rano me vzbudilo skrabani na okynko - uz mu byla asi zima:).
Ani se nam na tomhle promacenem, v mlze utopenem miste nechtelo snidat, radeji jsme se vydali kolem jezera Lake Hawea do Wanaky. Jezero a okolni vrsky se pomalu norily z mlh, tak jsme cetou meli par moc peknych vyhlidek.

Lake Hawea, photo by mrrca.cz

Ve Wanace jsme na chvili zastavili, prosli centrum, dokoupili plynove bomby a potraviny a taky na chvili oblozili auto mokrymi hadry - po dlouhe dobe totiz prestalo prset! Hura!
Nasledne jsme se vydali na trek na vrchol Roys Peak (1578mnm), odkud maji byt krasne vyhledy na jezero Wanaka a okolni hory (vcetne samotneho Mt Aspiring). Moc daleko jsme ale nedosli, po chvili jsme se ocitli v mracich a vyslap proto vzdali. I presto, ze jsme se nedostali moc vysoko, jsme se i temi omezenymi vyhledy docela namlsali a nechteli jsme se dobyti vrcholu jen tak snadno vzdat.

 photo by mrrca.cz

Takze jsme se rozhodli oblast Lake Wanaka oproti planu neopoustet a zustat v nedalekem kempu v Luggate. V podstate to bylo kriketove hriste a kolem neko stalo par karavanu a nas stan:). Za 8$ jsme ale meli teplou sprchu, horkou vodu na caj a elektriku na dobiti notebooku. Za tu cenu naprosty luxus, doporucujeme:).
Dorazili jsme docela brzy, takze jsme meli dost casu na prijemny relax. Docela hodne jsem ho potrebovala! Navic neprselo, takze jsme se mohli konecne oba pohodlne vyspat ve stanu.

Utery 4/9/2012
Rano jsme nikam nespechali, obloha se tvarila zamracene, takze jsme si nebyli jisti, jestli ma vyznam se dnes znovu pokouset o dobyti vrcholu Roys Peak. Vydali jsme se do Wanaky a stavili se v mistnim DOC cetru pro infromace o trecich, na ktere se chystame. Dnesni informace znela jeste celkem pozitivne - treky jsou pruchozi, jen predpoved slibuje dest a snih:/. No... uvidime.
Presunuli jsme se na parkoviste pod 'nedobytnou' horou a videli jsme jeji vrchol! Super, dneska se tam proste vyskrabeme:). Vystup to byl asi trihodinovy, 1200m prevyseni a na vrsku nas cekal snih, mraz a neuveritelne silny vitr. Ale ty vyhledy byly naprosto uzasne! Celou cestu jsme si libovali:). Z vrsku jsme videli cele jezero Wanaka s okolnimi kopci a spoustu zasnezenych skalnatych spicek. Nadhera:).

vse by mrrca.cz

 

Sestup se nam pak opet zdal nekonecny. Navic nas nasledne jeste cekal presun do oblasti Queenstown, tj. asi 2 hodiny cesty. Dojeli jsme samozrejme za tmy a chvili hledali predem vytipovany DOC kemp 12 mile delta. Ten jsme nasli, ale byla takova tma, ze jsme nedokazali najit tu spravnou cestu, abychom se dostali co nejbliz k zachodkum. Bloudili jsme tam fakt dlouho a nakonec si proste nekde v prostoru rozdelali stan.

Do oblasti Southern Lakes, temer poslepu (2/9/2012)

Tak v noci jsme pochopili, co ze to jsou ty heavy rains... buseni kapek do strechy auta bylo vazne desive. Noc jsme ale prezili, i kdyz jsme toho moc nenaspali. Mrrca hlavne kuli nedostatku mista a ja... co ja vim? I pres tu unavu, ktera na me padla, jsem proste nemohla zabrat.
Rano prselo porad stejne, takze se nam vubec nechtelo vylezat ven. Kdyz clovek bydli v aute, navic tak malem, jako my, tak ma v desti vazne problem - mokre veci se nedaji nijak ususit:/. Proste je to na prd!
Presto jsme se odhodlali k jednomu kratkemu treku na Monro Beach, kde jsme doufali v setkani s tucnaky novozelandskymi. Malem jsme to vzdali hned ze zacatku, protoze pres cestu byla obrovska louze, ktera nesla obejit, leda projit. A to Mrrca nechtel. Zpatky u auta si ale vzpomnel, ze ma gumaky, tak se prezul a vyrazili jsme znovu. Tentokrat jsme se k plazi dostali, ale to, co nas tam cekalo, nebylo moc privetive - rozbourene more, lijak a vichr. Tucnaci samozrejme nikde, byli schovani v mori (po ceste zpet Mrrcovi nejaky mistni rikal, ze nejsou tak hloupi, aby v tomhle pocasi vylezali na breh). No cekat na ne se tam rozhodne nedalo, behem 5 min jsme meli mokre vse, kam se skrze skulinky v ponchu vitr dostal. Radeji jsme to vzdali a vratili se.
Pak uz nas cekal jen presun pres Haast Pass do oblasti Southern Lakes, k jezeru Hawea. Cesta to byla docela narocna, protoze porad huste prselo, videt bylo jen par desitek mestru kolem nas a kolem silnice vsude strikaly vodopady (coz bylo docela pekne:)). Vazne tu hodne prsi:).
V podvecer jsme dorazili do DOC kempu Kids Bush na brehu jezera Hawea, ale nic moc jsme nevideli, protoze proste porad prsi a mraky se vali vsude kolem vas. Zacina me ten dest vazne stvat!:/

Fox Glacier aneb prave westlandske pocasi (1/9/2012)

Ani dnes jsme si nedoprali ranniho vyspavani - dnes jsme totiz vyrazili na pochod po ledovci Fox Glacier!
Pocasi se zmenilo - okoli bylo zahalene v destovych mracich, ktere nemely kam utect. Zatim sice spadla jen obcasna kapka, ale neverili jsme, ze by to u toho zustalo.
Nicmene pred 9hod uz jsme byli pripraveni a nateseni v budove Fox Glacier Guiding. Nejprve jsme nafasovali potrebne vybaveni - plastensky, nepromokove kalhoty, neco jako lodni pytle na zada, vsichni krome me vysoke boty (ja jsem si mohla nechat svoje) a kdo potreboval teple ponozky, mikiny, cepice, rukavice... a hlavne macky:). Prosli jsme zakladni instruktazi, macky nam nastavili na velikost bot a malym autobusem jsme vyrazili k ledovci. Pod ledovcem jsme se rozdelili do 2 skupin - my s Mrrcou plus dalsich 8 lidi jsme se priradili k pruvodci Samovi - a vyrazili jsme nejdrive lesem a po schodech smerem k ledu. Zpocatku nas cekal ostrejsi vystup, ktery pak byl odmenen peknym vyhledem na ledovcove udoli.

 photo by mrrca.cz

Tady nam Sam ukazal, kde vsude ledovec kdysi byl. Jednoduse byval obrovsky, pry kdysi sahal az do more (vedci tak soudi podle stop, ktere zanechal na morskem dne) a jestli jsem dobre rozumela, tak mel na vysku az 1500m. A zmeny jsou desive rychle - behem nekolika desitek let ledu ubylo neuveritelne mnozstvi. Kazdopadne oba ledovce oblasti West Coast (Fox a Franz Josef) jsou svetovou raritou treba tim, ze konci v nadmorske vysce pouhych 250m a pohybuji se neskutecnou rychlosti - Fox se pry v lete pohne o 1 - 4m! To mi prijde neuveritelne... Je to zpusobene mistnim klimatem - proste tu skoro porad prsi nebo snezi:). A to jsme brzy take pocitili na vlastni kuzi... Ale prvni polovinu vyletu byl dest pomerne maly, takze jsme zplna uzivali kras, ktere ledovec skytal.
Po asi hodine jsme se konecne dostali k hranici ledu, nazuli macky a zacali se skrabat po ledu.

  photo by mrrca.cz

Byla to vazne parada, pro me neco noveho a ten led vsude kolem... Prolezli jsme i nekolik ledovych tunelu, nakoukli do nekolika ledovych jam, prosli se ledovou trhlinou... jeden tunel byl opravdu uzoucky, museli jsme po ctyrech; a na jeho konci byl jeste uzsi komin, skrze ktery pruvodce nabidl protahnout 'tiny people'. No to jsem musela zkusit:)! Sama bych se tam rozhodne nevyskrabala, tak akorat jsem se tam zvladla po hlave nasoukat - musel vytahnout celou moji vahu, ale nejak mu to nedelalo problem:). Zkusili jsme to jen ja a jedem malicky Thajec:). No... vazne jsme si to uzivali!

vsechno az na jeho portret  photo by mrrca.cz :)

 

Kdyz prisel cas na 'obed' (rozumej salam a chleba), zacala jsem si uvedomovat, ze rukavice mam uplne promocene (pokazde, kdyz se dotknete ledu, je to jako byste sahli do louze:)), ze uz huste prsi a je mi fakt kosa. Od te chvile uz mi zima a mokro prozivani trochu kazili:(. Ale stoupali jsme jeste vys (pri stoupani se dalo aspon trochu zahrat) a dostali se az do tzv. Ice Falls - mista, kde led praska a vytvari obrovske trhliny; takove male ledove 'Misty Mountains':). Bylo to neuveritelne zvlastne krasne. A v techto mistech se pry ledovec meni kazdy den a do hlubokych trhlin neradno vstupovat (i kdyz je to jedina cesta vzhuru), muze se vam totiz velmi snadno stat, ze se vam uzavre vystup. Tady taky byl nejvyssi bod naseho vyletu - otocili jsme se a vydali se po druhe strane ledovce dolu. Uz prselo opravdu huste, takze jsme uz neuzivali tolik, jako pri ceste nahoru. Melo to ale i vyhodu - pri hustem desti se na ledovci tvori spousta vodopadu, potoku a jezirek, obcas se v dalce svali po odtatem ledu nejake balvany... a to je pry ten pravy ledovec. Takovy maly svet sam pro sebe:).

vse  photo by mrrca.cz

 

Pruvodce dest absolutne nerozhazel, celou dobu byl bez rukavic, sekal cestu ledem ledovym krumpacem a obcas (kdyz my uz necitili prsty) si vzal do ruky kus ledu a jen tak si s nim pohraval:D. Asi tady prsi opravdu skoro porad a bez deste je pro nej ledovec nudny:).
Po ledu jsme chodili 4-5hod, celkem jsme pochodovali 6hod. Fyzicky mi vyslap neprisel nejak zvlast narocny, ale ta zima a dest me dostaly. Prestoze jsme chtela (a porad chci!) ledu vic, byla jsem rada, kdyz jsme se dostali pod strechu a dali si teply caj! Presto, ze jsme meli plastenky a 'nepromolave' kalhoty, jsme byli uplne promoceni. Nejhur na tom pak byl Mrrcuv fotak (ja svuj ani nevytahla), ale snad prezil bez uhony.
Rozhodne to byl silny zazitek a nalakalo me to na to zkusit vic:)!
Nez jsem se stihla vzpamatovat, byli uz jsme zase bez strechy - nas domov je v aute. A v tom dnesnim pocasi to vazne neni nic prijemneho:(. Presunuli jsme se do asi hodinu vzdaleneho DOC kempu u jezera Lake Paringa. Dest rozhodne neustal a podle predpovedi ustat jen tak nema. Pri pohledu na podmacenou louku jsme vzdali staveni stanu a rozhodli se zkusit prespat v aute. A to byl ORECH. Mame totiz strasne moc veci! Preskladavali jsme to min hodinu, ale zvladli jsme to a lezime. A venku prsi cim dal vic... snad nas v noci nepohlti jezero:).