Franz Josef Glacier (31/8/2012)

Dnes jsme se ze stanu drapali uz v pul 7... V planu byl celodenni (8 hod) vyslap po treku Alex Knob, ktery sliboval vyhledy na ledovec Franz Josef.
Poranu nas uvitala mysticka, ale zejmena mrznouci mlha. V techto podminkach zabalit mokry stan vyzadovalo jistou davku sebezapreni! Po par vterinach jsme upeli bolesti zmrzlych prstu:). Ale podarilo se nam sbalit pomerne rychle a kolem pul 8 jsme vyrazili smerem na Franz Josef Glacier. Mesteckem jsme jen profrceli a vydali se smerem k ledovemu udoli. Kolem ctvrt na 9 uz jsme slapali lesem vzhuru k vyhledum. Vyhstup to byl, alespon pro me po prodelane chripce, narocny. Lesem, mezi koreny, po sutrech, obcas po ctyrech... a takhle asi 3 1/2 hod. Po ceste byly 2 vyhlidky na ledovec, ktere nas namlsaly, ale jinak se slo prevazne pod korunami stromu. Az ke koci, kdyz jsme se dostali dost vysoko, stromy ustoupily a my se konecne mohli kochat pohledem do udoli. To nejlepsi prislo ale az nakonec, na vyhlidce Alex Knob (1303m) - cely ten mohutny ledovy kolos jsme pred sebou meli jako na dlani:). Meli jsme opet stesti na slunecne pocasi a tak jsme se na ten ledovy jazyk, sevreny z obou stran skalami, nemohla vynadivat. Nikdy jsem nic takoveho totiz nevidela:). Vazne to bylo super a ta drina za to stala.

Asi hodinu jsme na vrsku pobyli, fotili a svacili, a pak se vydali na sestup. A ten byl vazne nekonecny! Prisel mi tak 2x tak dlouhy, jak vystup. Ale dokodrcali jsme se, i kdyz oba dost unaveni.
V mestecku Franz Josef jsme jeste nabrali par litru benzinu (je tu nekrestansky drahy, asi o 20 centu drazsi, nez v Chch:/), koupili chleba a pak se presunuli do nedalekeho Fox Glacier. Tady jsme v predem vytipovanem Fox Glacier Holiday Park zapustili pro dnesek kotvy. A konecne si po par dnech doprali luxusu sprchy. Hmmmm:).

Hokitika (30/9/2012)

Opet jsme se probudili do slunecneho rana (asi mame docela stesti - na Z pobrezi pry totiz skoro porad prsi). Na brehu jezera Mahinapua jsme si takove rano docela uzili:). Po snidani jsme vyrazili zpatky do Hokitiky. Nejdrive ze vseho jsme si v Infocentru zabookovali vylet s pruvodcem na ledovec Fox Glacier - je to docela draha zalezitost, ale kolikrat se clovek muze projit po ledovci? Takze 1/9 vyrazime s mackama dobyvat led:)!
Pak jsme se loudave prochazeli mesteckem a zejmena obchudky se sperky s nefritu, ktery se tu v okoli tezi a Hokitika je timto zelenym kamenem a vyrobky z neho na NZ proslula. Vsechno to bylo moz pekne. Ale taky drahe:(. Tak jsme se aspon kochali. Krome nefritu je na Hokitice zajimava taky jeji poloha - kdyz se otocite smerem na V (a mate stesti na jasne pocasi), divate se na J Alpy a samotny Mt Cook (nejvyssi hora NZ). Kdyz udelate pak kroku smerem na Z, jste na plazi a divate se do dalek divokeho Tasmanova more.

v centru Hokitiky

 

Kdyz uz jsme zelenych sperku meli az nad hlavy, vydali jsme se dal smerem na J. Po ceste jsme se zastavili v mestecku Ross, ktere ma byt zajimave zlatokopeckou historii. Prosli jsme tu nejaky hodinovy okruh, ale byla to nuda. Zlatokopecke stezky nam nejak nic nerikaji.
Pokracovali jsme dal v ceste a utaborili se kousek pred Franz Josef Glacier v DOC kempu Otto Mc Donald. Jako neridic jsme si dnesni cestu vazne uzila - scenerie je tu uchvatna.
A na zaver jedna nevesela zprava - nas varic vypovida sluzbu:(vari, ale kolem zavitu unika plyn a dokonce i obcas chytne... takze je to nejen nesetrne k nasemu rozpoctu, ale i tak trochu nebezpecne...).

Sila zimniho slunka (Arthur's Pass)

Drive jsme se zapomnela zminit, ze pres Arthur's Pass vede zeleznice. Vzhledem k tomu, ze na NZ jsou vlaky dost neobvykle, je tato trat skutecne zajimava - splha se z Christchurch, tj. od more, pres Jizni Alpy do Greymouth, tj. opet k mori. Je to jednokolejova draha, s odstavnymi kolejemi po ceste, aby se protijedouci vlaky mohly vyhnout. Ve vesnicce Arthur's Pass je malicke nadrazi a kemp, ve kterem jsme spali, je hned u koleji. A kdyz timto horskym udolim projede vlak, jeho rachot je umocnen mohutnou ozvenou. Takze chvilema jsme si nerozumneli ani slovo, i kdyz jsme stali vedle sebe:). V noci ale nastesti moc nejezdily:).
Ve stredu (29/8/12) jsme meli narizeneho budika na 6:45 - v planu byl totiz celodenni vystup na Avalanche Peak a nasledny presun do oblasti Hokitika. Vydrapat se na vrchol Avalanche Peak neni zadna brnkacka, je to velmi strme stoupani lesem a nasledne po skalnatem hrebeni; v infocentru nam navic rekli, ze na vrscich je snich a na samotny vrchol se nedostaneme. Proto jsem svou ucast na dnesni vyprave zvazovala do posledni chvile a nakonec vzhledem k neustavajici ryme zustala dole:(. Nedokazete si predstavit, jak me to stvalo! Podle popisu a obrazku maji byt jiz z hrebenu nadherne vyhledy. Nicmene Mrrca vyrazil sam a ja jsem zustala jeste nejakou hodku ve spacaku. Kdyz jsem kolem 10 ranni vylezla, venku byl opet nadherny slunecny den. Dobre pro Mrrcu.
U stolecku v kempu jsem si uzivala ranni pohodu, ale ne dlouho - behem chvilky u mne byli papousci Kea a mozna mi to nebudete verit, ale jeden z nich si vyskocil na stul a zcela ignoruje me zbesile mavani rukama si dohopkal az k memu taliri a odnesl si cely chleba! Schoval si ho do krovi a za chvili byl zpatky. No proste je s nima sranda:).
Kdyz se mi podarilo za neustaleho ptaciho oblehani vse sbalit a sklidit, vyrazila jsem na kratsi vylet po trase Arthur's Pass Walk. Nic moc zvlastniho jsme nevidela, ale prijemna rekonvalescencni prochazka to urcite byla. Nestihla jsem dojit ani do stanoveneho cile kdyz Mrrca psal, ze uz ceka u auta (zvladl to nejak rychle:)). Byla jsem asi hodinu od vesnice, tak jsem to rychle otocila, abychom mohli pokracovat dal.
Mrrca si vyslap pry uzil, vyhledy byly pekne, ale na vrchol se skutecne nedostal. Casem prihodim nejake jeho foto.

vsech 6 by mrrca.cz:) z treku na Avalanche Peak

 

Po kratke svacinove pauze jsme vyrazili dal na cestu, do Hokitiky. Cesta pres Arthur's Pass byla jeste hodne dobrodruzna - po chvilce jme se prehoupli pres sedlo a zacali velmi prudce klesat k Z pobrezi. Misty to bylo16% klesani a protijedouci kamiony se plazili nahoru temer krokem. Jak tady jezdi ten vlak vazne nechapu... Celkem jsem si vydechla, kdyz jsme se dostali do udoli:).
Kdyz jsme se zhoupli na druhou stranu, okolni hory trochu zmenily charakter. Aspon mne se zdaly takove 'stavnatejsi':), vice zelene, zalesnene, travnate a udoli bylo velmi uzke, s prudkymi svahy po obou stranach. Nemuzu rict, ze by V nebo Z strana byla hezci, ale proste byly rozdilne, obe krasne.
Zakempovali jsme v DOC kempu Lake Mahinapua, kousek za mesteckem Hokitika. To bylo nadherne misto! Vecerni slunko osvetlovalo bile spicky v dalce z mraku vykukujicich hor, k tomu krasne jezero, vsude zeleno... moc pekne misto k odpocinku:). A ze jsme ho oba potrebovali...

No a proc vlastne sila zimniho slunka? Protoze jsme si dnes oba spalili ksichtiky do ruda. Porad to novozelandske slunce nejak podcenujeme:).

Arthur's Pass & Castle Hill

V noci tady citelne mrzlo. Rano byl stan obaleny ledem nejen zvenku, ale i zevnitr:). Ale ve dvou spacacich (mem peraku a Mrrcove bikeru) se to dalo celkem v pohode zvladnout. Navic se nam do stanu celou noc dobyvali oprskli papousci Kea. Meli jsme tu cest se s nimi seznamit uz vecer - okamzite se na nas sletli a ani trosku se nas nebali. Jsou to nadherni operenci, ale strasne drzi a jejich obri zobak opravdu budi respekt. Do stanu udelali par direk a rano jsem zjistila, ze mi odnesli pantofli:) (mela jsem ji schovanou pod stanem). Chvili jsem pobihala po kempu a nasla ji - nedala se snist, tak je asi brzy prestala bavit:).  
Jinak jsme se ale probudili do krasneho rana, slunko vylezalo zpoza kopcu a osvetlovalo zasnezene skalnate spicky, krasa. Me uz bylo trochu lepe, nikoli ovsem zdrave:/. Tak jsme se rozhodli pro nejaky snadnejsi vylet. Poptali jsme se na infocentru a pak se pomalu vydali k nadhernemu vodopadu Devils Punchbowl Falls. Byl videt uz zdalky a dojit si az k nemu stalo urcite za to (asi hodinova prochazka).

photo by mrrca.cz

Po navratu jsme se rozhodli zajet si na Castle Hill, ktery jsme predesly den minuli. Vzhledem k memu zotavovacimu stavu se to zdalo idealni. Sice to byl kus cesty zpet (asi 40min autem), ale stalo to za to. Jsou to, aspon myslim, vapencove skalni utvary (nebo spis obri balvany), ktere nemohou byt vysledkem niceho jineho, nez sily ledovce. Jinak nechapu, kde by se tam takhle vzaly:). Bylo to moc prijemne toulani mezi kameny, slunkem a stinem, uprostred hor... Ale ke konci uz jsem toho mela teda plne kecky! Po ceste zpaky jsem padala do mdlob:).

Vratili jsme se do Arthur's Pass Village, do jiz vyzkouseneho kempu Avalanche Creek. A tam jsme po dlouhe dobe potkali Cechy! Tak jsme po dlouhe dobe zase trochu pokecali:)

Den prvni... poprve. A podruhe.

Kdyz jsem se v nedeli rano (26/8/2012) vzbudila, bylo jasne, ze nas odjezd neprobehne hladce. Jasne jsem totiz v tele citila chripkoveho bacila. A asi to bylo videt, protoze prvni, co mi Mrrca po ranu rekl, bylo: 'Nechces radeji odjezd odlozit a vylezet se?'. Znelo to rozumne a docela rada jsem v posteli zustala. Naordinovala jsem si Paralen Grip a doufala, ze dalsi den mi bude o neco lip. Ale ejhle. Cely den mi bylo spatne od zaludku a v noci to vyvrcholilo nekolikanasobnym davenim. No vazne mi bylo priserne. A to pravdepodobne po tech prascich. Neverila jsem, ze v sobe rano (27/8) najdu silu k odjezdu, ale nasla jsem. Ryma mi sice propukla v plne sile, ale nechtelo se nam ztracet dalsi den. A protoze uz jsem si nevzala dalsi prasek, zaludek se uklidnil. Takze jsme pozvolna zabalili, dokoupili chybejici drobnosti a kolem 1hod vyrazili na cestu. Byl opet krasny den a kdyz jsme se po asi pul hod vymotali z Christchurch, otevrel se pred nami nadherny vyhled pres Canterburske plane na Jizni Alpy se zasnezenymi vrcholky. Byla to opravdova krasa a tak jsem se radne kochali.

 photo by mrrca.cz

 photo by mrrca.cz

Plane jsme meli za chvili za sebou a zacali jsme se splhat mezi ty zasnezene spicky. Plne nalozene auto sice bojovalo, ale bojovalo statecne. Po prvnim prudkem stoupani jsme zacali mirne klesat a Mrrca zacal byt nervozni ze zvlastniho 'hazeni', ktere auto pri jizde provozovalo. Mysleli jsme, ze je to silnym vetrem, ale radeji hodne zpomalili. A po chvilince bylo jasne, ze to neni vetrem, ale nasim kolem. Pichli jsme! Respektive pneumatika na levem zadnim kole rupla. Asi tak 10cm dira v ni byla... No nic, rezervu mame, tak se Mrrca pustil do vymeny. Znamenalo to samozrejme vyskladat cely kufr (kdyby prselo, bylo by to o dost horsi, rikala jsem si:)). Nase rezerva je ovsem znacne jeta, skutecne jen na dojeti. Takze jsme se na radu kolemjedoucich vratili zpet do asi pul hod vzdalenoho mestecka Springfield, zpatky pod kopce. Asi 10min pred zavirackou jsme stihli mistni servis, kde nam kolo behem chvilky vymenili. Za 130$. Co naplat, s prasklou pneu se proste jezdit neda...
Znovu jsme se tedy vydali do kopcu. Slunko uz bylo hodne nizko a okolni scenerie naprosto uchvatna. Bohuzel muj stav nam nedovolil ani vychazku na Castle Hill, kolem ktereho jsme profrceli. Ale i z okynka bylo cemu se obdivovat. Do naseho cile, horske vesnicky Arthur's Pass, jsme dojeli uz za setmeni. Zakempovali jsme v DOC kempu Avalanche Creek Shelter a zitra uvidime, co zdravi a pocasi dovoli.
PS: Je tu o poznani chladneji, nez dole u more!

baleni a louceni

Je to tu... Zitra rano vyrazime na cesty. A zaroven na posledni etapu naseho novozelandskeho putovani... fnuk:(. Komu by se chtelo hodit za hlavu bezstarostnost, putovani, poznavani... tu krasnou svobodu, kterou tu mame? Ne, ze by nebylo na co se domu tesit... Ale ani jeden nevime, do ceho se vlastne vracime. ALE! Mame jeste vice jak na 2 mesice cestovani pred sebou!:)
V praci jsme skoncili uz ve ctrtek. Dobrovolne. Protoze jsme poslednich par dnu delali u linky na cistic odpadu, tzn. s pomerne dost nebezpecnou chemikalii, ktera uz udajne jednomu ze zamestnancu znicila plice. Tak jsme si tak nejak rikali, ze nam to za to nestoji, a ten posledni den si odpusitli. Mozna jsem divna, ale loucilo se mi tezko. Prace to byla sice priserna, ale lidi byli na nas hodni a obcas byla i sranda... a byli jsme tu pres 3 mesice! Ale je cas zvednout kotvy.
Cely vikend pereme, cistime, balime, nakupujeme a pripravujeme. A porad to neni hotovy:). Chceme vyrazit zitra rano smer Arthur's Pass (a bude/li prat pocasi nejaky den tam pobyt), ale kdo vi, jak to s vyjezdem nakonec bude. Zname se.
Pokud to pujde, budu publikovat nejake zapisky z cest. S fotkama to bude asi slozitejsi, ale treba se obcas postesti natrefit na nejake vyhodne internetove pripojeni.

Francouzsky Zeland

Par veci se posledni dobou semlelo. Posledne jsem psala, ze jsme prisli o praci. Nastesti ale jen na 3 dny. V patek jsme se totiz ve fabrice stavili, jestli nahodou by pro nas jeste na jeden tyden nenasli nejake zamestnani. A oni jo:). Volne 3 dny jsme alepson vyuzili k pozvolne priprave na cesty. Zejmena jsme autu vymenili olej a objednali ho na prohlidku WOF (technickou kontrolu). WOF nam sice propadne az koncem zari, ale kdyz jsme si tak predstavili jak nekde na cestach hledame servis a pripadne jsme na nejaky den bez auta (= bez domova), radeji jsme ten mesic obetovali a WOFkou si prosli uz tady v Christchurch. Od naseho domaciho jsme dostali tip na garaz s malou prisnosti a kontrolou jsme v pondeli hladce prosli za vsehovsudy 40$, tj. poplatek za prohlidku. Docela nam spadl kamen ze srdce... Preci jen auto uz nas stalo nejakou tu tisicovku:/.
O vikendu jsme po dlouhe dobe zase nekam vyrazili - pocasi slibovalo pekny den. Kdyz vyleze slunko, uz je tu ve vzduchu opravdu citit jaro a clovek ma s kazdym nadechem pocit, ze provetrava tu zimni zatuchlinu. Rozhodli jsme se tentokrat dojet do mestecka Akaroa, ktere je v podstate jedinym mestem na poloostrove Banks. A je to taky takovy maly kousek francouzskeho ducha na Zelandu. Mesto totiz zalozili francouzsti moreplavci. Probihaly pak tahanice o to, zda oblast spadne pod francouzskou ci britskou nadvladu, ale Britove byli rychlejsi - kdyz lod s naverbovanymi francouzkymi usedliky priplula ke brehum Zelandu, Britove jiz meli vse pod kontrolou... Francouzsti usedlici ovsem v Akaroa zustali a jejich vliv je tu patrny do dnes. Ulice se jmenuji Rue a vubec vsude vidite francouzske napisy. Celkova atmosfera Akaroy je krasna, ma opravdu sveho ducha a je tu neuveritelny klid. Je to misto odriznute od vsech ostatnich vetsich usedlosti 100km vzdalenosti a vladne tu neuveritelna pohoda. Taky je spousta galerii a obchudku (v jedne galerii jsme chvili pobyli a moc se nam tam libilo; samozrejme se za vstup nic neplati). Ale chybu to melo. A velkou. Pred 2 mesici totiz vyhorela budova Fish&Chips, ktere mely patrit k tem nejlepsim na Zelandu. Moc jsme se na ne tesili a proto si ani z domova nevzali svacinu. A Mrrca pak trpel a z vyletu asi nic moc nemel:(. No jo, hlad je hlad...

Dva a pul tydne pred planovanym odjezdem jsme bez prace:(((( To znamena o hodne min penez a o temer 3 tydny vic bez vydelku:(. Drzte palce, az se nam jeste podari rychle neco sehnat...

Střepy z Christchurch

"Christchurch is whole my life... Where should I go?"

katedrala a Cathedral Square - kdysi srdce mesta

co zbylo z veze katedraly

 

ta vezicka se jednou proste vrati na svoje misto:)

 

V sobotu jsme se vydali zdokumetovat mesto Christchurch. Mesto, ktere se jeste dlouho bude vzpamatovavat z katastrofy z unora roku 2011. Cele centrum je v tzv. "red zone", coz znamena, ze jeho podlozi a statika budov jsou natolik naruseny, ze se vsechno musi postupne zdemolovat a zabezpecit. A lidem je zcela nepristupne. Nekolik let tam nevstoupi nikdo jiny, nez demolicni delnici. Opravdu se temer nikam nedostanete, vsechno je ohranicene vysokymi ploty.
Na fotkach vidite, jak mesto vypada po roce a pul uklidovych, likvidacnich a regeneracnich praci. Je to slaby odvar oproti tomu, co jsme videli v muzeu - zabery z prubehu zemetreseni a chvil bezprostredne po. Ale i tak... Kdyz jsme se mestem prochazeli, tezko jsem se branila slzam...
Katedrala, jejiz zbytky jsou videt na fotkach, byla vice jak sto let symbolem mesta (a to uz je na Zelandu opravdu Historie) - zachranit uz se ji nepodari. Mraz po zadech ale beha ve chvili, kdy si uvedomite, ze mezi temi sutinami a strepy byli lide - zemetreseni propuklo v prave poledne.

A ted trochu pozitivneji - mesto zije dal a lide se snazi hledat a vytvaret neco veseleho a povzbuzujiciho. A to je zejmena projekt Re.Start - na casti ulice Cashel St vzniklo male provizorni cenrum z barevnych kontejneru. Je to opravdu mile misto, na te kratke ulici vzdy potkate 2 az 3 poulicni umelce, spoustu kvetin, lavicek, barev a vuni.

 "vstup"do oblasti Cashel Mall - noveho centra mesta

Cashel Mall

socha u cetra pro dyslekticke a autisticke deti - v jedne z mala zachovanych ulic centra

moderni Art Centrum

 uz tu opravdu zacina jaro:) - v jednom z mnoha parku, kterymi je ostatne Christchurch na NZ vyhlasene

v popel

Po nejake dobe opet zdravim z mesta Christchurch. Nedeje se tu nic zvlast zajimaveho, o cem by se dalo psat, snad jen par drobnsoti...
Udalosti minuleho tydne byla pochvala pred nastoupenou posadkou nasi tovarny - na pravidelnem patecnim meetingu nam byla predana cokolada za dobre odvedenou praci:D. Je to sranda. Ale cokoska byla vytecna. A byly dve:).
Jinak jsme se o vikendu rozhodli zase po nejake dobe nekam vyrazit a to do kina. Chteli jsme shlednout noveho Batmana a tak jsme se v sobotu vecer vydali do obriho nakupniho centra, jehoz soucasti je take multiplexove kino. Stejne, jako vsude v "zapadnim"svete... Bohuzel uz pri nasem prijezdu byl film vyprodan. Meli jsme ale vybranou nahradni variantu - film Ted o pratelstvi muze s plysakem. Nez jsme vystali frontu, film byl vyprodan. Tak vyber padnul na film Magic Mike a panskych stripterech. No a to teda byl opravdu Vyber:D. No vazne  to byla sranda a to uz od chvile, kdy jsme se usadili v kinosale plnem zen. Mrrca spolu s asi dalmi dvema mladiky tvorili naprosto zanedbatelnou mensinu:). A damy sve nadseni pro svalnata muzska tela davaly znat hned od prvniho zaberu - ozyvaly se vykriky a hvizdani a potlesk:). No... Zadne hlubeke umeni to rozhodne neni, ale psina. Prijemne odreagovani.
Kdyz jsme ovsem vylezli z kinosalu, obchodni centrum bylo cele uzamcene a nepruchozi. Podarilo se nam najit nejaky vychod, ale nevedeli jsme kam. A tim to zacalo. Nenasli jsme auto. Prolezli jsme cele nekolikapodlazni parkoviste a to nekolikrat a auto tam nestalo. Rozhledli jsme se tedy jeste ze strechy a zjistili, ze ona je jeste jedna budova s nekolikapodlaznim parkovistem. Ale ani tam nebylo. Mrrca tvrdi, ze jsme pak presli jeste do dalsi budovy s nekolikapodlaznim parkovistem, ale to ja uz nevim, mne prislo, ze chodim porad po stejnem miste dokola a dokola. Ale najednou tam to auto bylo. Ale uplne samotny. Opusteny v nekolikapodlaznim parkovisti. Tak jsme, stastni ze shledani, nasedli a vyjeli. Jenze nevyjeli az tak uplne - ono to totiz neslo. Brana byla zamcena. Opet nas ale zachranila strecha - budovy s nekolikapodlaznimi parkovisti jsou totiz pres strechu proprojene, takze jsme mohli prejet z te nasi do te vedlejsi a konecne jsme se dostali ven z tech nekonecnych budov s nekolikapodlaznimi parkovisti. UF!
Co dal... dnes tu vybuchla sopka. Ne tedy primo tady, kde zrovna jsme. Na severnim ostrove - Mt Tongariro. Mozna vam to neco rika - ano, asi pred 3 mesici jsme s Mrrcou stali na jejim vrcholu a obdivovali mesicni sopecnou krajinu v jejim okoli. Pry vybuchla poprve po sto letech. Cela oblast v okoli je pod popelem. Takze zadny maly cmoudik. Nastesti se ale nikomu nic nestalo a ani zadne velke skody se nedeji. Maji to tu takove torchu vic vzrusujici, ti Novozelandane, coz:).
Uz taky spradam plany na cesty - za necele 4 tydny vyrazime!  A takhle vypada predbezna trasa pro jizni ostrov (cca 3tis km):