Drive jsme se zapomnela zminit, ze pres Arthur's Pass vede zeleznice. Vzhledem k tomu, ze na NZ jsou vlaky dost neobvykle, je tato trat skutecne zajimava - splha se z Christchurch, tj. od more, pres Jizni Alpy do Greymouth, tj. opet k mori. Je to jednokolejova draha, s odstavnymi kolejemi po ceste, aby se protijedouci vlaky mohly vyhnout. Ve vesnicce Arthur's Pass je malicke nadrazi a kemp, ve kterem jsme spali, je hned u koleji. A kdyz timto horskym udolim projede vlak, jeho rachot je umocnen mohutnou ozvenou. Takze chvilema jsme si nerozumneli ani slovo, i kdyz jsme stali vedle sebe:). V noci ale nastesti moc nejezdily:).
Ve stredu (29/8/12) jsme meli narizeneho budika na 6:45 - v planu byl totiz celodenni vystup na Avalanche Peak a nasledny presun do oblasti Hokitika. Vydrapat se na vrchol Avalanche Peak neni zadna brnkacka, je to velmi strme stoupani lesem a nasledne po skalnatem hrebeni; v infocentru nam navic rekli, ze na vrscich je snich a na samotny vrchol se nedostaneme. Proto jsem svou ucast na dnesni vyprave zvazovala do posledni chvile a nakonec vzhledem k neustavajici ryme zustala dole:(. Nedokazete si predstavit, jak me to stvalo! Podle popisu a obrazku maji byt jiz z hrebenu nadherne vyhledy. Nicmene Mrrca vyrazil sam a ja jsem zustala jeste nejakou hodku ve spacaku. Kdyz jsem kolem 10 ranni vylezla, venku byl opet nadherny slunecny den. Dobre pro Mrrcu.
U stolecku v kempu jsem si uzivala ranni pohodu, ale ne dlouho - behem chvilky u mne byli papousci Kea a mozna mi to nebudete verit, ale jeden z nich si vyskocil na stul a zcela ignoruje me zbesile mavani rukama si dohopkal az k memu taliri a odnesl si cely chleba! Schoval si ho do krovi a za chvili byl zpatky. No proste je s nima sranda:).
Kdyz se mi podarilo za neustaleho ptaciho oblehani vse sbalit a sklidit, vyrazila jsem na kratsi vylet po trase Arthur's Pass Walk. Nic moc zvlastniho jsme nevidela, ale prijemna rekonvalescencni prochazka to urcite byla. Nestihla jsem dojit ani do stanoveneho cile kdyz Mrrca psal, ze uz ceka u auta (zvladl to nejak rychle:)). Byla jsem asi hodinu od vesnice, tak jsem to rychle otocila, abychom mohli pokracovat dal.
Mrrca si vyslap pry uzil, vyhledy byly pekne, ale na vrchol se skutecne nedostal. Casem prihodim nejake jeho foto.
Po kratke svacinove pauze jsme vyrazili dal na cestu, do Hokitiky. Cesta pres Arthur's Pass byla jeste hodne dobrodruzna - po chvilce jme se prehoupli pres sedlo a zacali velmi prudce klesat k Z pobrezi. Misty to bylo16% klesani a protijedouci kamiony se plazili nahoru temer krokem. Jak tady jezdi ten vlak vazne nechapu... Celkem jsem si vydechla, kdyz jsme se dostali do udoli:).
Kdyz jsme se zhoupli na druhou stranu, okolni hory trochu zmenily charakter. Aspon mne se zdaly takove 'stavnatejsi':), vice zelene, zalesnene, travnate a udoli bylo velmi uzke, s prudkymi svahy po obou stranach. Nemuzu rict, ze by V nebo Z strana byla hezci, ale proste byly rozdilne, obe krasne.
Zakempovali jsme v DOC kempu Lake Mahinapua, kousek za mesteckem Hokitika. To bylo nadherne misto! Vecerni slunko osvetlovalo bile spicky v dalce z mraku vykukujicich hor, k tomu krasne jezero, vsude zeleno... moc pekne misto k odpocinku:). A ze jsme ho oba potrebovali...
No a proc vlastne sila zimniho slunka? Protoze jsme si dnes oba spalili ksichtiky do ruda. Porad to novozelandske slunce nejak podcenujeme:).
Ve stredu (29/8/12) jsme meli narizeneho budika na 6:45 - v planu byl totiz celodenni vystup na Avalanche Peak a nasledny presun do oblasti Hokitika. Vydrapat se na vrchol Avalanche Peak neni zadna brnkacka, je to velmi strme stoupani lesem a nasledne po skalnatem hrebeni; v infocentru nam navic rekli, ze na vrscich je snich a na samotny vrchol se nedostaneme. Proto jsem svou ucast na dnesni vyprave zvazovala do posledni chvile a nakonec vzhledem k neustavajici ryme zustala dole:(. Nedokazete si predstavit, jak me to stvalo! Podle popisu a obrazku maji byt jiz z hrebenu nadherne vyhledy. Nicmene Mrrca vyrazil sam a ja jsem zustala jeste nejakou hodku ve spacaku. Kdyz jsem kolem 10 ranni vylezla, venku byl opet nadherny slunecny den. Dobre pro Mrrcu.
U stolecku v kempu jsem si uzivala ranni pohodu, ale ne dlouho - behem chvilky u mne byli papousci Kea a mozna mi to nebudete verit, ale jeden z nich si vyskocil na stul a zcela ignoruje me zbesile mavani rukama si dohopkal az k memu taliri a odnesl si cely chleba! Schoval si ho do krovi a za chvili byl zpatky. No proste je s nima sranda:).
Kdyz se mi podarilo za neustaleho ptaciho oblehani vse sbalit a sklidit, vyrazila jsem na kratsi vylet po trase Arthur's Pass Walk. Nic moc zvlastniho jsme nevidela, ale prijemna rekonvalescencni prochazka to urcite byla. Nestihla jsem dojit ani do stanoveneho cile kdyz Mrrca psal, ze uz ceka u auta (zvladl to nejak rychle:)). Byla jsem asi hodinu od vesnice, tak jsem to rychle otocila, abychom mohli pokracovat dal.
Mrrca si vyslap pry uzil, vyhledy byly pekne, ale na vrchol se skutecne nedostal. Casem prihodim nejake jeho foto.
vsech 6 by mrrca.cz:) z treku na Avalanche Peak
Kdyz jsme se zhoupli na druhou stranu, okolni hory trochu zmenily charakter. Aspon mne se zdaly takove 'stavnatejsi':), vice zelene, zalesnene, travnate a udoli bylo velmi uzke, s prudkymi svahy po obou stranach. Nemuzu rict, ze by V nebo Z strana byla hezci, ale proste byly rozdilne, obe krasne.
Zakempovali jsme v DOC kempu Lake Mahinapua, kousek za mesteckem Hokitika. To bylo nadherne misto! Vecerni slunko osvetlovalo bile spicky v dalce z mraku vykukujicich hor, k tomu krasne jezero, vsude zeleno... moc pekne misto k odpocinku:). A ze jsme ho oba potrebovali...
No a proc vlastne sila zimniho slunka? Protoze jsme si dnes oba spalili ksichtiky do ruda. Porad to novozelandske slunce nejak podcenujeme:).
Žádné komentáře:
Okomentovat