Ctvrtek 29/3/2012 Whakapapa Village - Mangatepopo Hut
Probudili jsme se do temer mraziveho, ale jasneho rana. Po snidani doslo na baleni batohu na 4denni pochod. Kdyz byly saky plne, udelalo se nam nevolvo - s timhle mame splhat po kopcich? 4 dny? Tak to si dame opravdu do tela...
Presunuli jsme se do Whakapapa village, mista naseho startu. Navstivili jsme mistni infocentrum, koupili mapu a informovali se o pocasi a trase. Pak jsme jeste naplnili brichy konzervou (neuveritelne hnusnych spaget za 80 centu, neslo to snist!) a cokoladou, uveznili nohy do bot a na hrby hodili bagly... Zaciname prvni etapu ctyrdennio 'Northern Circuit' - jedne z novozelandskych 'Great Walks' kolem majestatni sopky Mt Ngauruhoe, neboli Tolkienovy Hory Osudu (Mt Doom), a pres sedlo rozervane sopky Mt Tongariro (podle ktedre se jmenuje cely tento bizarne krasny a zaroven nejstarsi novozelandsky narodni park sopecneho puvodu; kuzelovite tvary a mesicni krajina nenechaji na pochybach ani uplneho geologickeho lajka:); cela oblast je navic stale aktivni - Ngauruhoe naposledy vybuchla v roce 1975 - coz take zahy pocitite:)). Kdyz jsem v dalce videla desivy, ale opravdu dech berouci kuzel Mt Ngaruhoe, hned se mi vybavil maly Frodo zachranujici v temnotach pusteho Mordoru svet pred hruzou nejtemnejsiho zla, sidliciho v krateru cerne hory. Z hory jde opravdu strach, ale pritom je krasna. Je to proste neco, co u nas neuvidite a co se vryje do pameti jako silny zazitek jiz jen od pohledu. A co teprve na ni vylezt?! To je vyzva... Zdolame ji? Zatim si nejsme vubec jisti, pani na informacich nas varovala, ze tato 3hodinova odbocka z trasy je opravdu narocna a nebezpecna (nevede tam zadna cesta, proste se splha smer krater a musite byt obzvlaste opatrni na padajici kameny, ktere uvolnili lide pred vami; v kratru pak cekaji jedovate plyny). Moznost je to lakava a hrozna zaroven, uvidime:).
Prvni usek z Whakapapa Village k chate Mangatepopo mel trvat cca 3 hod. V nasem podani to bylo krapet dele, ale fotit se musi:). Krome toho mame oba nohy bolave z predchoziho pochodu, me navic na nohach postipaly nejke bestie. Kombinace stipance a pohory vytvorila nekolikamilimetrove bolave puchyre (ted vecer je to jeste horsi, jsem zvedava, jak rano do tech bot polezu:/), Mrrca zase rozslapava nove boty, takze oba tak trochu trpime. Ale jde se! Cesta nizkym kerovitym porostem byla relativne snadna, ale z tou vahou na zadech mi dala i tak dost zabrat. Pesina byla obcas strzena vodou, sem tam nejaky brod, mostek, schod... smerem na SZ. Kochali jsme se jedinecnymi vyhledy zpocatku na Mt Ruapehu halici se v mracich (vzdalenejsi sopku na J), na Ngauruhoe, Hauhungatahi v zadech, Pukeonake a nakonec na hrbet Tongariro.
Po 5 hodine jsme dorazili k chate Mangatepopo. Mame tu nadherne misto pro stan a muzeme vyuzivat vybaveni chaty (ktera je mimochodem velmi utulna, sympaticka a vybaveba plynovym varicem a pitnou vodou). Uvarili jsme nudle a trochu vydechli v teplu chaty a spechali na zapad slunka. Krasa, uzasne barvy vsude okolo, slovy se to neda popsat, snad se podari nejake fotky! Jeden z nejkrasnejsich zapadu, ktere jsem kdy zazila:).
Mame za sebou krasny den plny dojmu. Jen ty sedrene nohy mi trochu kazi naladu. Zitra to bude tak trochu sebezapreni:).
Patek 30/3/2012 Mangatepopo Hut - Oturere Hut
Rano jsme se snazili vstat v pul 7, podarilo se nam to az tak v 7:). Ono se spatne vstava, kdyz vite, ze jakmile vystrcite ze spacaku jenom hlavu, zacnete klepat kosu! V noci a poranu je opravdu zima. Uvarili jsme si ovesnou kasi a horky caj, poskladali veci do batohu a vydali se na cestu. Rano bylo opet krasne, v dalce rannim slunkem osvicena zasnezena spicka Mt Ruapehu, proste parada.
Dojmy nam ovsem brzy pokazily davy turistu. Davy jako opravdu davy. Za nami se klikatil dav po cele delce tracku. Dnes jsme totiz nastoupili etapu Tongariro Alpine Crossing - jednu z nejznamejsich a nejoblibenejsich jednodennich nz tur. Navic jsme meli smulu na snad 3 autobusy pubertalnich skolaku na vylete.
Presto nas cekal nejnarocnejsi den s 800-900metrovym prevysenim (odhad podle mapy). Zacali jsme pozvolnym stoupanim z nm vysky cca 1100 mnm (s obcasnym cekanim ve fronte na pruchod zuzenym mistem...), ktere se asi po hod a pul zmenilo v ostry vyslap. S batohem mnamka:). Vystoupali jsme do vysky 1659 mnm do South Crater, odkud vedla odbocka na vrchol Mt Ngauruhoe (2287 mnm). Chvili jsme si s myslenkou vystupu pohravali, dokonce jsme i vyrazili, ale nakonec jsme to rozumne vzdali. Krome obtiznosti trasy nas odradilo pocasi - foukal silny vitr a byla zima. Radeji jsme se vydali dal pres South Crater k dalsi casti dnesniho vystupu na vrchol Red Crater - 1868 mnm. Tady uz se pochodujici zastupy aspon trochu roztrhaly a hned se slo lepe. Tesne pod vrcholem zacinala asi hod a pul dlouha odbocka s vystupem na Mt Tongariro - 1967 mnm; tu uz jsme zdolat proste museli:). Pocasi sice bylo nic moc - silny vitr a okoli se zacinalo halit do mraku -, ale neprselo, tak jsme nevahali. Po ceste jsme schovali batohy za kameny a najednou jsme si pripadali, ze letame:). Vystup nebyl nejak zvlast narocny, po ceste jsem se nemohla vynadivat na protejsi 'Horu Osudu' - stale fascinujici pohled:), i kdyz se vetsinu casu spicka schovavala do mraku. Na druhe strane se otevrel vyhled na sopecne jezero Blue Lake. Skoda, ze nebylo hezci pocasi; i tak ale parada:).
Pri vybuchu sopky Tongariro se urvala asi tretina hory, proto nema tak zjevny kuzelovity tvar; aspon se na ni lepe leze:). Nahore byla zima, dlouho jsme tedy nepobyli a sebehli zpet. Pak nas cekal uz jen kousek vystupu na Red Crater, kde nas potesil opet neuveritelny pohled do utrob opravdu rude zbarveneho rozervaneho krateru. Byly citit i jakesi smardlave plyny a kdyz jste se pozorneji rozhledli, misty byl videt uvolnujici se dym.
Pri sestupu z vrcholu krateru nas (respektive Mrrcu) potkalo male velke nestesti - rozbil se fotak:(. Upadlo zrcatko, takze v hledacku neni nic videt, fotak nemeri exoizici a spatne ostri:(. A to temer na zacatku naseho putovani opravdu nastve a zamrzi... Takze otevirajici se pohled na pod nami lezici smaragdova Emerald Lakes jsme si nevychutnali tak, jak by si zaslouzil. Jezirka byla skutecne kouzelna, zvlaste to nejnizsi, ktere jsme obesli kdyz jsme se oddelili od trasy Alpine Crossing smerem k Oturere Hut, kde budeme dnes nocovat. Vyplnuji jamy po vybuchu a vsude kolem se uvolnuje smradlavy dym:).
Na zaver nas cekal ostry sestup, ktery ze me vysal naprosto vsechny sily. Kdyz jsme pak pochodovali skrze lavova pole, kolem neuveritelnych tvaru rozervanych skal, nedokazala jsem okolni bizarni krajinu vnimat. Zacal se mi motat svet, kazdy krok bolel a jen jsem si rikala 'musis dojit'. A dosla jsem. Sice uplne vycerpana, ale jo:). Nohy mam solidne odrene, ale hlavne me trapi cim dal vetsi puchyr od stipance... Snad uz neporoste!
Ja jsem po veceri zalezla do spacaku a uz nevylezla, i kdyz venku bylo porad na co koukat. Aspon jsem chvilemi vystrcila hlavu:). Opet jinak krasny zapad slunce a rychle se k nam zenouci cerne mraky. Pekne, dokud nas nedohnaly:). Museli jsme nas stan opet zabalit do plastenek Jurek, jinak bychom zmokli. Dest nakonec nebyl tak silny, takze noc jsme preckali v pohode.
Sobota 31/3/2012 Oturere Hut - Waihohonu Hut
Probudili jsme se do deste. Nebo spis do mraku:). Cele nase okoli bylo v mlze a jemneoucce (ale vydatne) prselo ze vsech stran, snad i zespodu, takze po chvilce byl clovek cely mokry. Protoze jsme pred sebou meli jen 3hod pochod, rozhodli jsme se zustat ve spacaku, dokud se pocasi neumoudri. A pak se to stalo... Chtela jsem se podivat na Mrrcovy fotky vcerejsiho zapadu slunka (abych z toho taky neco mela) a protoze ma na fotaku rozbity displej, prendali jsme kartu do meho fotaku. A ona znicila vsechny fotky... Proste se pokazila a fotky z celeho vyletu (i z toho predchoziho) jsou v pr....:( Jakoby nestacil rozbity fotak:(. Proste smula... Ale co se da delat? Snad budou alespon nejake moje fotky stat za neco...
Kdyz se dest trosku uklidnil, prebehli jsme do chaty a v klidku se nasnidali. Nebylo kam spechat, takze jsme se na cestu vydali az v poledne (i tak byl stan stale uplne mokry). Dnesni pochod byl velmi pohodovy, nemusela jsem spechat, tak jsem si vic vychutnavala tu kamenitou poust okolo. Na zaver jsme se po dlouhe dobe na chvili dostali do lesa (neco mezi jehlicnany a listim:)); rostlinky tu nemaji zrovna idelani podminky, presto v nizsich polohach rostou a jsou moc pekne, hlavne bile mechy:).
K chate Waihohonu jsme dorazili brzy, tak jsme se po chvilkovem odpocink vydali jeste k nedalekemu pramenu Ohinepango Spring. A ted uz jen relax v teplu obrovske, temer luxusni chaty (je tu i tepla voda ohrivana sluncem:)).
Takova mala poznamka na zaver: cely 4denni track s nami jde dvojice tatky a malou (asi desitiletou) holkou, vzdycky se vecer potkame na chate. Tatka taha na zadech bichli Harryho Pottera a po vecerech male cte:). Mi to prislo takove sympaticke... to jen tak na okraj:)
Nedele uzSeSemNevejde,vizDale:)
Probudili jsme se do temer mraziveho, ale jasneho rana. Po snidani doslo na baleni batohu na 4denni pochod. Kdyz byly saky plne, udelalo se nam nevolvo - s timhle mame splhat po kopcich? 4 dny? Tak to si dame opravdu do tela...
Presunuli jsme se do Whakapapa village, mista naseho startu. Navstivili jsme mistni infocentrum, koupili mapu a informovali se o pocasi a trase. Pak jsme jeste naplnili brichy konzervou (neuveritelne hnusnych spaget za 80 centu, neslo to snist!) a cokoladou, uveznili nohy do bot a na hrby hodili bagly... Zaciname prvni etapu ctyrdennio 'Northern Circuit' - jedne z novozelandskych 'Great Walks' kolem majestatni sopky Mt Ngauruhoe, neboli Tolkienovy Hory Osudu (Mt Doom), a pres sedlo rozervane sopky Mt Tongariro (podle ktedre se jmenuje cely tento bizarne krasny a zaroven nejstarsi novozelandsky narodni park sopecneho puvodu; kuzelovite tvary a mesicni krajina nenechaji na pochybach ani uplneho geologickeho lajka:); cela oblast je navic stale aktivni - Ngauruhoe naposledy vybuchla v roce 1975 - coz take zahy pocitite:)). Kdyz jsem v dalce videla desivy, ale opravdu dech berouci kuzel Mt Ngaruhoe, hned se mi vybavil maly Frodo zachranujici v temnotach pusteho Mordoru svet pred hruzou nejtemnejsiho zla, sidliciho v krateru cerne hory. Z hory jde opravdu strach, ale pritom je krasna. Je to proste neco, co u nas neuvidite a co se vryje do pameti jako silny zazitek jiz jen od pohledu. A co teprve na ni vylezt?! To je vyzva... Zdolame ji? Zatim si nejsme vubec jisti, pani na informacich nas varovala, ze tato 3hodinova odbocka z trasy je opravdu narocna a nebezpecna (nevede tam zadna cesta, proste se splha smer krater a musite byt obzvlaste opatrni na padajici kameny, ktere uvolnili lide pred vami; v kratru pak cekaji jedovate plyny). Moznost je to lakava a hrozna zaroven, uvidime:).
Prvni usek z Whakapapa Village k chate Mangatepopo mel trvat cca 3 hod. V nasem podani to bylo krapet dele, ale fotit se musi:). Krome toho mame oba nohy bolave z predchoziho pochodu, me navic na nohach postipaly nejke bestie. Kombinace stipance a pohory vytvorila nekolikamilimetrove bolave puchyre (ted vecer je to jeste horsi, jsem zvedava, jak rano do tech bot polezu:/), Mrrca zase rozslapava nove boty, takze oba tak trochu trpime. Ale jde se! Cesta nizkym kerovitym porostem byla relativne snadna, ale z tou vahou na zadech mi dala i tak dost zabrat. Pesina byla obcas strzena vodou, sem tam nejaky brod, mostek, schod... smerem na SZ. Kochali jsme se jedinecnymi vyhledy zpocatku na Mt Ruapehu halici se v mracich (vzdalenejsi sopku na J), na Ngauruhoe, Hauhungatahi v zadech, Pukeonake a nakonec na hrbet Tongariro.
Po 5 hodine jsme dorazili k chate Mangatepopo. Mame tu nadherne misto pro stan a muzeme vyuzivat vybaveni chaty (ktera je mimochodem velmi utulna, sympaticka a vybaveba plynovym varicem a pitnou vodou). Uvarili jsme nudle a trochu vydechli v teplu chaty a spechali na zapad slunka. Krasa, uzasne barvy vsude okolo, slovy se to neda popsat, snad se podari nejake fotky! Jeden z nejkrasnejsich zapadu, ktere jsem kdy zazila:).
Mame za sebou krasny den plny dojmu. Jen ty sedrene nohy mi trochu kazi naladu. Zitra to bude tak trochu sebezapreni:).
Patek 30/3/2012 Mangatepopo Hut - Oturere Hut
Rano jsme se snazili vstat v pul 7, podarilo se nam to az tak v 7:). Ono se spatne vstava, kdyz vite, ze jakmile vystrcite ze spacaku jenom hlavu, zacnete klepat kosu! V noci a poranu je opravdu zima. Uvarili jsme si ovesnou kasi a horky caj, poskladali veci do batohu a vydali se na cestu. Rano bylo opet krasne, v dalce rannim slunkem osvicena zasnezena spicka Mt Ruapehu, proste parada.
Dojmy nam ovsem brzy pokazily davy turistu. Davy jako opravdu davy. Za nami se klikatil dav po cele delce tracku. Dnes jsme totiz nastoupili etapu Tongariro Alpine Crossing - jednu z nejznamejsich a nejoblibenejsich jednodennich nz tur. Navic jsme meli smulu na snad 3 autobusy pubertalnich skolaku na vylete.
Presto nas cekal nejnarocnejsi den s 800-900metrovym prevysenim (odhad podle mapy). Zacali jsme pozvolnym stoupanim z nm vysky cca 1100 mnm (s obcasnym cekanim ve fronte na pruchod zuzenym mistem...), ktere se asi po hod a pul zmenilo v ostry vyslap. S batohem mnamka:). Vystoupali jsme do vysky 1659 mnm do South Crater, odkud vedla odbocka na vrchol Mt Ngauruhoe (2287 mnm). Chvili jsme si s myslenkou vystupu pohravali, dokonce jsme i vyrazili, ale nakonec jsme to rozumne vzdali. Krome obtiznosti trasy nas odradilo pocasi - foukal silny vitr a byla zima. Radeji jsme se vydali dal pres South Crater k dalsi casti dnesniho vystupu na vrchol Red Crater - 1868 mnm. Tady uz se pochodujici zastupy aspon trochu roztrhaly a hned se slo lepe. Tesne pod vrcholem zacinala asi hod a pul dlouha odbocka s vystupem na Mt Tongariro - 1967 mnm; tu uz jsme zdolat proste museli:). Pocasi sice bylo nic moc - silny vitr a okoli se zacinalo halit do mraku -, ale neprselo, tak jsme nevahali. Po ceste jsme schovali batohy za kameny a najednou jsme si pripadali, ze letame:). Vystup nebyl nejak zvlast narocny, po ceste jsem se nemohla vynadivat na protejsi 'Horu Osudu' - stale fascinujici pohled:), i kdyz se vetsinu casu spicka schovavala do mraku. Na druhe strane se otevrel vyhled na sopecne jezero Blue Lake. Skoda, ze nebylo hezci pocasi; i tak ale parada:).
Pri vybuchu sopky Tongariro se urvala asi tretina hory, proto nema tak zjevny kuzelovity tvar; aspon se na ni lepe leze:). Nahore byla zima, dlouho jsme tedy nepobyli a sebehli zpet. Pak nas cekal uz jen kousek vystupu na Red Crater, kde nas potesil opet neuveritelny pohled do utrob opravdu rude zbarveneho rozervaneho krateru. Byly citit i jakesi smardlave plyny a kdyz jste se pozorneji rozhledli, misty byl videt uvolnujici se dym.
Blue Lake
Mt Ngauruhoe, neboli "Mt Doom"
Red Crater
Pri sestupu z vrcholu krateru nas (respektive Mrrcu) potkalo male velke nestesti - rozbil se fotak:(. Upadlo zrcatko, takze v hledacku neni nic videt, fotak nemeri exoizici a spatne ostri:(. A to temer na zacatku naseho putovani opravdu nastve a zamrzi... Takze otevirajici se pohled na pod nami lezici smaragdova Emerald Lakes jsme si nevychutnali tak, jak by si zaslouzil. Jezirka byla skutecne kouzelna, zvlaste to nejnizsi, ktere jsme obesli kdyz jsme se oddelili od trasy Alpine Crossing smerem k Oturere Hut, kde budeme dnes nocovat. Vyplnuji jamy po vybuchu a vsude kolem se uvolnuje smradlavy dym:).
Emerald Lakes
Na zaver nas cekal ostry sestup, ktery ze me vysal naprosto vsechny sily. Kdyz jsme pak pochodovali skrze lavova pole, kolem neuveritelnych tvaru rozervanych skal, nedokazala jsem okolni bizarni krajinu vnimat. Zacal se mi motat svet, kazdy krok bolel a jen jsem si rikala 'musis dojit'. A dosla jsem. Sice uplne vycerpana, ale jo:). Nohy mam solidne odrene, ale hlavne me trapi cim dal vetsi puchyr od stipance... Snad uz neporoste!
Sobota 31/3/2012 Oturere Hut - Waihohonu Hut
Probudili jsme se do deste. Nebo spis do mraku:). Cele nase okoli bylo v mlze a jemneoucce (ale vydatne) prselo ze vsech stran, snad i zespodu, takze po chvilce byl clovek cely mokry. Protoze jsme pred sebou meli jen 3hod pochod, rozhodli jsme se zustat ve spacaku, dokud se pocasi neumoudri. A pak se to stalo... Chtela jsem se podivat na Mrrcovy fotky vcerejsiho zapadu slunka (abych z toho taky neco mela) a protoze ma na fotaku rozbity displej, prendali jsme kartu do meho fotaku. A ona znicila vsechny fotky... Proste se pokazila a fotky z celeho vyletu (i z toho predchoziho) jsou v pr....:( Jakoby nestacil rozbity fotak:(. Proste smula... Ale co se da delat? Snad budou alespon nejake moje fotky stat za neco...
Kdyz se dest trosku uklidnil, prebehli jsme do chaty a v klidku se nasnidali. Nebylo kam spechat, takze jsme se na cestu vydali az v poledne (i tak byl stan stale uplne mokry). Dnesni pochod byl velmi pohodovy, nemusela jsem spechat, tak jsem si vic vychutnavala tu kamenitou poust okolo. Na zaver jsme se po dlouhe dobe na chvili dostali do lesa (neco mezi jehlicnany a listim:)); rostlinky tu nemaji zrovna idelani podminky, presto v nizsich polohach rostou a jsou moc pekne, hlavne bile mechy:).
K chate Waihohonu jsme dorazili brzy, tak jsme se po chvilkovem odpocink vydali jeste k nedalekemu pramenu Ohinepango Spring. A ted uz jen relax v teplu obrovske, temer luxusni chaty (je tu i tepla voda ohrivana sluncem:)).
mistni kvetena
Takova mala poznamka na zaver: cely 4denni track s nami jde dvojice tatky a malou (asi desitiletou) holkou, vzdycky se vecer potkame na chate. Tatka taha na zadech bichli Harryho Pottera a po vecerech male cte:). Mi to prislo takove sympaticke... to jen tak na okraj:)
Nedele uzSeSemNevejde,vizDale:)
Žádné komentáře:
Okomentovat