Banks Peninsula a Sign of Packhorse

Na tento vikend (7.-8.7.) jsme meli vplanu vylet na poloostrov Banks, ktery je nalapeny na J ostrov NZ hned pod mestem Christchurch. Jiz na mape velmi zajimave vypadajici poloostrov je vysledkem vulkanicke cinnosti dvou sopek, jejichz kratery dnes tvori idelani mista pro 2 zdejsi morske pristavy - Lyttelton a Akaroa. Docetla jsem se, ze jde o tzv. 'shield volcano' chrlici vysove tekutou lavu, ktera se tak rozleje hodne do sirky a sopky jsou ve vyledku hodne placate a siroke, pripominajici obranny stit.
Lyttelton uz jsme navstivili driv - je to jedno z mist, ktere utrpelo zemetresenim 2011 nejvice. Do mestecka Akaroa, ktere je od Christchurch vzdalene asi hodinu jizdy, se jeste chystame.
Tentokrat jsme ale vyrazili do kopcu. V sobotu jsme se donutili vstat drive, nez v 10 hodin, a pred 9 uz jsme vyrazili na cestu. Pocasi se zdalo byt naprosto idelani - temer jasno a slunko tedy i trochu prohralo zimni den. Po drobnych zadrhelich s prazdnou nadrzi, nefungujici navigaci a bloudeni jsme konecne dorazili na misto, udkud jsme chteli vyrazit - Kaituna Valley. Po prvni pulhodine splhani do kopce a trech prebrozenych potocich jsem si byla nucena priznat, ze moje kondice je jeste horsi, nez jsem si dokazala predstavit. Po asi hodine a pul jsme se vysplhali do sedla, kde stoji historicka chata Sight of Packhorse z roku 1916. Vznikla jako soucast projektu, ktery mel vytvorit spojeni mezi mestekem Akaroa a Christchurch (tzv. Summit Road), ten ale nebyl  nikdy dokoncen a zbyly po nem jen 4 chaty. Misto to bylo naprosto nadherne, s uzasnym vyhledem na Lyttelton Harbour.

Chvili jsme uzili krasy mista, utulnosti chaty a posvacili a pak vyrazili dal. Slunko sice svitilo, ale foukal silny studeny vitr a ve stinu byla trava a puda stale zmrzla. Na zadne dlouhe lelkovani to tedy nebylo. Nasim puvodnim planem bylo dojit na vrochol nejvyssi hory poloostrova Mt Herbert (919 mnm). Splhali jsme a splhali stale vys a vys az me opet chytly zavrate. Pode mnou se totiz propadal sraz a pesina byla uzoucka, rozbita a namrzla... Zase jsme se zacala chytat travy a plazit se po ctyrech... a nakonec to musela vzdat. Ach jo!!! Co mam s tim strachem z vysek delat? Mam pocit, ze je to cim dal tim horsi:(. Mrrca se mnou sel kousek zpet, pres ten nejhorsi usek, a pak pokracoval k vrchoilu sam. Ja jsem se po ceste dolu nesnasela a rikala si, ze uz na zadny vylet nejdu, ze stejne nikdy nedojdu na vrchol! Ale ne, to by neslo, preci to musim nejak prekonat!!!

vyhled ze stezky, v sedle je videt Packhourse Hut

Dosla jsem zpet k chate a tam na Mrrcu pockala. Mela jsem na stezku krasny vyhled, tak jsem ho po chvili zahledla, jak se klikate spousti z hory. Ale na Mt Herbert  pry take nedosel. Dostal se na vrchol Mt Bradley, Mt Herbert byl jeste hodne daleko a uz tak uz jsme dochazeli za stmivani. I tak ale vylet stal urcite za to a vrchol Mt Herbertu se pokusime dobyt z druhe strany:).

Dnes jsem se na netu docetla, se trasa z chaty Packhorse na Mt Herbert ma byt od zemetreseni zavrena kvuli padajicim kamenum. No... na miste ale zadny napis nebyl. Taky jsem narazila na stranku, kde cestu pisujici jako narocnou. Tak uz je mi trochu lip. Ale stejne jsem srab!